Odhodlaná

Kapitola 12

,,Pochopila jsi vůbec, proč po tobě jdou poldové?" zeptal se mě náhle.

,,Ne, nikdy mi nedošlo proč. Vždyť jsem nic neudělala."

,,Ty možná ne, ale..." začal, ale v jeho pokoji se ozval zcela jiný hlas.

,,Jeremy? Pojďte do jednací místnosti, mám pro vás něco." ozval se mámin hlas z reproduktoru, který měl v pokoji. Toho jsem si všimla až teď.

Jeremy ovladačem otevřel dveře a ovladač hodil zpátky na svou postel. Vyšel a já taky. Dveře se náhle za mnou zavřely. Tuhle technologii pochopím až za hódně dlouho.

Šli jsme další chodbou. Kolik těch chodeb tu sakra je?

,,Co jsi mi vlastně chtěl říct?" zeptala jsem se ho. Neodpovídal, stále šel rovně dál.
,,Slyšíš?" Stále nic. Postavila jsem se před něj.
,,No tak, slyšíš?!"

Chytil mě za ruce, které přitlačil ke zdi. Moje tělo se tedy také přesunulo ke zdi. Díval se na mě neodtržitým pohledem. Nebyl naštvaný, to vůbec. Byl neutrální. Ani to ne. Ale taky nebyl šťastnej. Teda aspoň to tak nevypadalo.

Chtěl něco říct, ale neřekl to. Poznám to. Pustil mé ruce a pokračoval dál po zelené chodbě. Já rychle přiběhla k němu a on otevřel další zaheslované dveře.

Byla tam máma s tátou. Kolem nich samé přístroje moderní technologie. Rodiče seděli v křesle, a něco mačkali na klávesnici. Připadala jsem si v moderní budoucnosti a já že jsem sto let za opicemi.

,,Mám pro vás úkol," řekla máma, která hleděla dál do obrazovky a ani se na nás nepodívala.

,,Pro nás?" divila jsem se.

,,Ano. Zabijete nějaké turisty v Paříži. Je jedno kde. Nějak si to naplánujte."

,,A k čemu vám to je?" zeptala jsem se znovu.

,,To tě prozatím nemusí zajímat," usmála se a dál si cosi cvakala do klávesnice. Jeremy mě chytil za paži a táhl mě pryč z místnosti.

Přešli jsme do jinčí místnosti, kde byly vystavěné zbraně. Dost mě to fascinovalo, protože mi prozatím stačila jednoduchá pistole.

Já lítala z jednoho konce na druhý a nevěděla jsem, kterou si vybrat. Jeremy na mě čekal, dávno už měl vybráno a ještě si stihl připravit pár granátů a nožů.

,,Kdy to bude?" řekl dosti unaveně.

,,Počkej..."

,,Není snad jedno kterou?"

,,No dobrá, tak mi nějakou vyber," snažila jsem se na něj usmát.

Bleskově šahl po jedné střední. Vypadala dost dobře. Ale stále ne tak dobře jako ta jeho.

Jeremy šel za dalšími dveřmi a vůbec ho neštvalo, že ho nestíhám. On byl narozdíl ode mě vysoký a měl dlouhé nohy, takže jsem ho moc nestíhala. Tentokráte jsme šli modrou chodbou, kde na konci byly další dveře. Jeremy cosi nacvakal na číselníku, který byl na pravé straně. Sotva jsem stíhala očima, co asi tak mohl psát. Měla bych si to zapamatovat, když tu asi zůstanu.

Dveře se otevřely a vevnitř to vypadalo jako ve výtahu. Nikde jsem si ale nevšimla dalšího číselníku.

,,Kam to bude?" zeptal se elektronický hlas.

,,Do spod skal," odpověděl Jeremy, který se na mě podíval. Všiml si mého překvapeného a nechápajícího výrazu. ,,Nejnovější technologie mluvení," usmál se. Nechápavě jsem kývla hlavou na náznak souhlasu.

Výtah se zastavil, dveře se otevřely. První, co jsem viděla, bylo hřející slunce, které se pomalu skrývalo za skálou naproti nám. Jeremy vyšel ven a já rychle taky.

,,Nechtěl jsi mi něco v pokoji říct?" zeptala jsem se ho. ,,Nedořekl jsi to."

,,Ani ne," pokrčil rameny. Něco tají.

,,Ale předtím jsi mi to chtěl říct."

,,Možná."

Trochu zpomalil, protože viděl, že nestíhám.

,,Proč jsi u mých rodičů?" zeptala jsem se ho.

,,Proč ne?" zasmál se.

,,A proč jo?"

,,Nemusíš to vědět."

,,Ale musím!" zvýšila jsem hlas. ,,Jednou to jsou mí rodiče."

,,Ne nemusíš," zakroutil hlavou. ,,Nejsi moc chytrá, jak jsem očekával."

Krev se mi v žílách začala vařit. Přiběhla jsem k němu a chtěla jsem ho prašti do hlavy. Už jsem si chtěla vychutnávat povedený úder, ale před mou pěst dal ruku, tudíž ji zastavil. Má druhá pěst se vymrštila stejným směrem, ale on ji taky zblokoval.

Dost mě překvapilo, že má tak dobrý reakce. Najednou jsem cítila jeho nohu, jak kope do té mé a já ztrácela rovnováhu. Těsně před pádem mě zachytil a přitlačil ke stromu.

,,Hodně si o sobě myslíš," řekl.

Pustil mě a já hned spadla na zem. Naštvaně jsem se po něm podívala, ale on se otočil a šel dál.

Rychle jsem vstala, rozeběhla jsem se k němu s cílem ho údeřit zezadu. On se ale rychle otočil.

,,Přestaň!" zařval, až jsem se zastavila. ,,Máš až moc velký ego."

Jeho poslední věta mě zázračně zklidnila. Byl už čas, abych se trochu uklidnila.

Musím uznat, že Jeremy je dost zvláštní. Je hodně jiný než ostatní. Má jediný cíl a soustředí se na jediné. Nic ho nedokáže zastavit. Je mi ho i celkem líto, že musel žít s mými rodiči. Opustili mě kvůli němu? Nebo je to všehno jinak?

Byla jsem trochu pozadu a sledovala jsem ho. Občas se otočil, aby zkontroloval, kde jsem. Myslím, že má i o mě starost. Vypadá jako velký debil, ale myslím, že uvnitř je určitě hodný. A to se mi na něm líbí.