Odhodlaná

Kapitola 2

Otočila jsem se za houkáním. Policie. Schovala jsem se za strom a začala jsem je pozorovat. Měla bych utéct, ale ne. Když uvidí, kde někdo utíká, zastřelí mě.

Šli předním vchodem, kde normálně chodívají obyčejní lidé. Jeden z nich se blížil ke mně, ale neviděl mě. Asi je chytřejší, než ostatní a jde zadním vchodem. Tak moc jsem pozorovala každý jeho pohyb, až mi z ruky vyklouzla pistole. Zrovna pistole, proč třeba ne nějaký to jídlo?

Uslyšel pád mé zbraně a hned se otočil ke mně. Namířil na mě a vystřelil. Střela šla na mou hlavu a já měla jediný štěstí, že jsem se zrovna zohla. Cítila jsem, jak mi střela proletěla kolem vlasů. Využila jsem toho, že jsem klečela a popadla jsem pistoli. Než se vzpamatoval, že mě netrefil, střelila jsem do něj já. Trefila jsem ho někam do hrudě. Hned padl k zemi. Jeho pistoli bych si vzala, ale nebyl čas. Začala jsem z onoho místa utíkat. Blízko byl les a tak jsem běžela tam.

Moje rozpuštěné vlasy začaly vlát ve větru. Běžela jsem kolem sadu stromů, kde padalo listí. Bylo to zvláštní, že padá listí, když je jaro.

Neohlížela jsem se. Jen jsem koukala dopředu a utíkala jsem, jak jsem nejlépe mohla. Nebyl to nějaký rychlý sprint, ale neběžela jsem ani nějak pomalu.

Asi dva kilometry od toho obchodu jsem zastavila, abych se mohla vydýchat. Zaslechla jsem šumění vody. Někde blízko bude řeka.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a po své levici jsem uviděla menší potůček. Přišla jsem k němu. Voda vypadala, že je čistá. Nabrala jsem si ji do ruk a napila jsem se. Voda byla studená a velmi mě osvěžila.

Podívala jsem se před sebe. Mezi stromy byla černá postava. Lekla jsem se. Dívala jsem se nepřežitě na ní, ale postava hned zmizela. Popadla jsem batoh a běžela jsem za ní. Jenže byla rychlejší. O hodně rychlejší. Zastavila jsem asi po pár seti metrech. Vytratila se.

Pár sekund jsem se ještě kolem sebe rozhlížela, kde je. Nikde. Jakoby zmizela ze zemského povrchu.
Za sebou jsem uslyšela výstřel. Okamžitě jsem se za výstřelem otočila. Nikoho jsem nespatřila. Až pak najednou jsem uviděla běžícího vlčáka. Běžel směrem ke mně. Ksakru.
Bleskově jsem se otočila a začala jsem sprintovat.

Běžela jsem asi minutu a za sebou jsem stále cítila odfukujícího psa. Síly mi pomalu začaly docházet. Pes se stále ke mně přibližoval, cítila jsem to.

Až pak mě napadlo, že mám v kapsi pistoli a můžu ho zastřelit. Rychle jsem ji vytáhla, dala jsem ruku za sebe a spustila jsem spoušť. Ani nevím, jestli jsem ho strefila, byla jsem otočená dopředu.
Už jsem neslyšela žádné funění za sebou. Zpomalila jsem a otočila jsem se. Pes ležel na zemi.

Asi deset metrů od psa ke mně běželi policisté. Nemohla jsem se jen tak otočit a začít běžet. Nešlo to, hned by mě střelili. Musela jsem se s nimi utkat. Zalezla jsem rychle za strom se silným kmenem. Slyšela jsem pár výstřelů, ale všechny byly vedle. Je pravda že se do pohybujícího terče netrefuje snadno.

Vytáhla jsem ruku a zmáčkla jsem spoušť. Jeden padl. Výborně. Vstřelila jsem znovu, ale tentokrát vedle. Policisté se taky schovali za nejbližší stromy.

V tuhle chvíli se moc nestřílelo. Oni možná občas zkusili vystřelit, ale trefili strom, nebo střela letěla vedle. Já jsem si mezitím zkontrolovala zásobník. Šest nábojů. Nenápadně jsem se koukla, kolik jich je. Devět. Sakra.

Jeden z nich vylezl. Měl štít, takže ho jen tak nějaká rána netrefí. Ale přeci měl jedno odkryté místo. Neměl zakryté nohy. Počkala jsem, až přijde blízko mě. Střelila jsem ho do nohy a on hned spadl. Štít jsem si vzala a vydala jsem se pro změnu do útoku.
Vyšli ven z úkrytu a já jsem je střelila. Šest jich leželo na zemi, dva ještě žili a já neměla už žádné náboje. Přestala jsem střílet a jim došlo, že už nemám náboje. Pistoli jsem hodila po jednom. S mým udivením jsem ho strefila do hlavy a spadl na zem.

Zbýval ještě jeden. Vystřelil. Náboj se odrazil od štítu někam pryč. Pak už přestal. Odhodil svou pistoli. Podívala jsem se na něj, jestli nemá ještě jednu pistoli v jinší kapse. Neměl. Skvělý. Odhodil i svou policejní čepici. Už chápu, o co mu jde. Chce se mnou bojovat. Má to mít...