Odhodlaná

Kapitola 14

Projeli jsme kolem cedule, která ukazuje Paříž. Celou dobu jsem koukala z okna.

Někteří lidé se mají líp než já. Nikdo je nehoní, jako mě a taky oni nikoho nemusí nezabíjet. V tomhle jim závidím. V tomhle chci být jako oni. Bez strachu, že mě chce někdo zabít. Bez strachu, že při každé akci můžu zemřít.
Ale zase jim nezávidím, že ani neví co to je za srandu někoho zabít. Možná je i dobře, že nejsem obyčejný člověk. Možná je lepší, že jsem taková, jaká jsem.

,,Kde zastavíme?" zeptala jsem se Jeremyho, který seděl za volantem.

,,Kde budeš chtít. Je to tvůj výcvik," usmál se. Musím uznat, že se jeho chování v posledních hodinách zlepšilo.

,,Mě je to jedno. Někde prostě zastav."

,,Dobře. Připrav si zbraň, za chvíli to bude," řekl a začal odbočovat na náměstí.

Já jen pokývala hlavou a nachystala jsem nám oběma zbraně. Každý jsme svou už měl nabitou. Jeremy začal odpočítávat. Až odpočítal nulu, vykopli jsme oba dveře a začali jsme střílet do lidí kolem.

Musím uznat, že to byla vcelku sranda. Byl to suprovej pocit. Cítila jsem se jako nějaký král, který si může s poddanými dělat co chce.
Bylo to ale ještě lepší, když byl se mnou Jeremy. S ním jsem se cítila bezpečněji. O mnohem bezpečněji.

Začala jsem slyšet houkání. Á, stará známá banda poldů. S Jeremym jsme zase rychle nastoupili do auta a on na to šlápl. Měla jsem stále zbraň v ruce a střílela jsem na poldy kolem našeho auta, které pronásledovali. Všimla jsem si, že jsme vyjeli z Paříže.

Poldové byli stále za námi a sledovali nás. Občas po nás vystřelili, ale ani jednoho z nás netrefili.

Vjeli jsme na nějaký most. Byla jsem otočená dozadu, abych viděla, jak daleko jsou za námi. Slyšela jsem výstřel a o pár sekund později křiknutí Jeremyho. Trefili ho do ramene. Podívala jsem se a chtěla mu pomoct, jako on tenkrát mě. Chtěla jsem mu vydělat kulku. Podívala jsem se dozadu na policisty. Slyšela jsem výstřel. Rychle jsem zohla hlavu a jen jsem cítila, jak mi kulka proletěla vlasmi. Ale nezasáhla mě.

Jeremy náhle zabočil vpravo. Auto narazilo na zábradlí.

,,Vyskoč!" zařval na mě Jeremy.

Rychle jsem otevřela dveře a skočila jsem dolů do vody. Chvíli jsem padala, ale pak jsem cítila, jak padám do vody.

×××

,,Domi? Domi! Prober se!" zaslechla jsem odněkud. ,,Dominico!" hlas pokračoval.

S námahou jsem otevřela oči. Nade mnou byl skloněný Jeremy.

,,Díky Bohu! Ty žiješ!" začal řvát radostí.

,,Nekřič," zabručela jsem. ,,Co se stalo?"

,,Po pádu do vody jsi upadla do bezvědomí." vysvětlil mi.

,,Cože?!" vykřikla jsem. On jen povýkl hlavou.

,,A proč po nás nejdou poldi?"

,,To je už jedno..." stoupl si a někam šel.

Ihned jsem se zvedla, abych viděla, co dělá. Do pet lahve naléval vodu z řeky, u které jsem ležela. Zvedla jsem se na nohy a sebrala jsem se země svou bouchačku. On si taky vzal svou zbraň a šli jsme dalším lesem.

,,Víš vůbec, kde jsme?" zeptala jsem se ho.

,,Jasně. Za pár minut jsme doma." zasmál se.

,,Fakt? Tak brzo?"

,,Jo." znovu se zasmál. Mám pocit, že se směje i něčemu, co ani není vtipné. Ale je to dobrý, že se pořád směje. Aspoň to není žádný bručoun.

Měl pravdu. Hned jsme byli zase u toho výtahu, který nás svezl opět nahoru na základnu.

Vešli jsme do místnosti se zbraněmi. Jeremy si tu svou začal pokládát a já jsem ji taky vrátila na své místo.

,,Jak se ti ta akce líbila?" zeptal se mě, když jsme šli chodbou k pracovišti mých rodičů.

,,Moc! Ale ještě se musím naučit přežít, když budu skákat do řeky." zasmála jsem se a on taky. Aspoň jsem ještě trochu vtipná.

Jeremy zadal znovu nějaký heslo a dveře se otevřely. Máma seděla a zase čučela do velké obrazovky, zatímco taťka připravoval kafe.

,,Ahoj!" pozdravila jsem je s radostí. Měla jsem vážné dobrou náladu.

,,Ehm...ahoj." odbyla mě máma.

,,Ahoj, zlatíčko." usmál se taťka a přišel ke mně.

,,Takhle mi neříkej." zamračila jsem se, ale poté jsem se zasmála. Jemu se také smích nevyhl, bral to jako vtip. On to byl vtip.

,,Co akce?"

,,Dobrý." řekl Jeremy.

,,Proč jste mi neřekli, že jste něco jako agenti?" podívala jsem se podrážděně na tátu i na mámu. Ale ona koukala do obrazovky na zdi.

,,My jsme ti to všechno chtěli říct..." začal se táta škrabat na zátylku.

,,Já vím, že by to bylo těžké, ale pochopila bych to."

,,Chtěli jsme, aby jsi na to přišla sama." řekl táta. Tohle by mě v životě nenapadlo.

,,Aha..." sklopila jsem hlavu. ,,Dobře." podívala jsem se na oba rodiče. ,,Kde budu bydlet?" přešla jsem na jiné téma.

,,Máme jednu volnou místnost, ale není v ní postel." řekla máma.

,,Aha. Tak já půjdu tam."

Moc se mi to nezamlouvalo, ale zase je to o hodně lepší, než spát v lese.

,,Mohu dostat aspoň nějakou deku?" zeptala jsem se.

,,No, nevím, jestli vůbec něco takovýho máme."

,,Tak...to nevadí. Přežiju to. Kdyžtak se zakryji mikinou." chtěla jsem se otočit a jít. ,,Zavedete mě někdo tam?"

,,Já." přihlásil se Jeremy.

Odblokoval dveře a vedl mě po chodbě směrem na jeho pokoj. Poznala jsem tu chodbu. Šel na jeho pokoj.

,,Proč jdem k tobě na pokoj?" divila jsem se.

,,Budeš spát u mě a já přespím tam."

,,Ale já klidně budu spát tam." začala jsem mávat rukama.

,,Ne, to je dobrý. Potřebuješ se vyspat na měkkým. Dlouho si se na posteli nevyspala, potřebuješ to." usmál se.

,,Ale já tě nenutím..."

,,Neřeš to." skočil mi do řeči.

Odblokoval gestem dveře od jeho pokoje a já vešla dovnitř. Lehl si se mnou na jeho postel. Překvapilo mě to.

,,Jak ses dozvěděl ty, že děláš zkoušku na 'agenta'?" zeptala jsem se ho.

,,Ani pořádně nevím." zasmál se.

,,Aha. A chtěl jsi ho dělat, nebo jsi odmítal?"

,,Mí rodiče byli stejní jako ti tvoji. Z toho nemůžeš utéct. Můžeš se akorát bránit, nebo tě zabijí."

Já už radši nic neříkala.

,,No nic, asi půjdu a nechám tě spát." usmál se.

,,Dobrou."

,,Dobrou." odešel z pokoje a dveře se zavřely.