Odhodlaná

Kapitola 10

Jediné, co jsem cítila byla zima. Ukrutná zima. Hned jsem se sevřela do klubíčka. Slyšela jsem také tajemné hlasy, které se neozývaly z velké dálky.

Pomalu jsem otevřela oči. Byla jsem v místnosti s bílými zdmi. V rohu stáli dva týpci v tmavém oblečení. Nešlo jim vidět do obličeje. Spolu se nadále bavili francouzky a já jim tedy nic nerozumněla.

Začala jsem hledat kolem sebe svůj batoh, nikde nebyl. Začala jsem se pomalu zvedat. Jeden si toho všiml a upozornil i toho druhého. Konečně jim šlo vidět do obličeje.

Jeden byl zhruba stejně starý jako já. Pod modrým levým okem měl menší škrábanec. Z kapucy mu ještě šlo vidět světlé obočí. Nejspíše má blond vlasy.

Ten druhý byl o něco starší. Neměl kapuci, jako ten první. I jeho pleť byla celkem o dost tmavší, stejně jako jeho oči. U lícní kosti mu šla vidět obrovská jizva. Nevypadal zrovna mile.

Muž tmavší pleti mi začal něco říkat. Samozřejmě francouzky a tomu já nerozumím. Neodpověděla jsem. Zopakoval tu větu. Já stále nic. Zvýšil na mě hlas, začal pořádně řvát. Já jsem jen na něj hleděla a nic jsem neříkala. Naštval se a kopl mě do hlavy.

Zařvala jsem. Ano, dost to bolelo. Okamžitě jsem si lehla po jeho úderu.

Držela jsem se za bolavé místo. S těžkostí jsem dýchala, ale přeci. Ten týpek na mě zase znovu něco zařval.

Já neodpovídala, stále jsem ležela. Možná bude lepší, že mu nic neřeknu. Aspoň nic nezjistí a pustí mě. Jo, dost naivní.

Očkem jsem se nenápadně podívala, co dělají. Ten s kapucí na mě zíral a ten druhý na mě mířil pistolí. Sakra. Už teď jsem mrtvá. Vím to. Nepřežiju.

Cítila jsem za něj zmáčknutou spoušť. Už jsem v sobě cítila vstřelenou kulku. Přivřela jsem oči, ať to radši nevidím.

Najednou se do toho pustil ten blonďák. Stoupl si před pistoli, která mířila na mě. A začal cosi vykládat.

Pak se otočil na mě. Odkryla jsem ruku, která mi doteď chránila postižené místo na lebce. Nevím proč, ale cítila jsem se bezpečněji, chráněně, prostě lépe. Nevím, co to mělo znamenat, že mi zachránil život, ale to už je zjevně jedno.

,,Ahoj, rozumíš mi?" začala jsem mu konečně rozumět. Přikývla jsem. ,,Kdo jsi?"

,,Proč bych to měla říkat?" divila jsem se. Já nejsem zas tak blbá hošánci!

,,To je pravda. Máš právo nám to neříkat," zamyslel se.

,,Drž už hubu. Zvolíme jinčí taktiku. Buď po dobrém, nebo po zlém. Buď nám řekneš věci o sobě, nebo tě zastřelím," namířil na mě pistolí. ,,Takže si vyber."

Heh, amatéři.

,,A co když si nic nevyberu?" snažila jsem se ho trošku naštvat.

,,Tak i tak, stejně zemřeš."

Pomalu jsem se postavila. Divila jsem se, že nestřílel. Stále jsem se mu dívala do očí a on na mě stále mířil pistolí.

Přeci se nenechám zastrašit nějákými výhružkami, že zemřu. Tak i tak, stejně se už dávno považuji za mrtvou.

Nohou jsem mu podrazila nohy. Upustil zbraň, která hned odletěla na druhou stranu místnosti. Hned se postavil a snažil se mě zabít jinak. Ale to on ještě neví, že já se umím prát.

Oba jsme měli ruce v pěsti, které byly v naší úrovni hlavy. Očekávám, že zaútočí první.

Jeho levá pěst se vymrštila k mé hlavě, naštěstí jsem uhla. A teď je řada na mě. Kolenem jsem ho kopla do rozkroku. To je trochu nespravedlivé, ale to je úplně jedno. Když jde o život, tak žádná pravidla neexistují. Svalil se k zemi.

Blonďák se na mě hned vrhl za svého kamaráda. Dala jsem mu pěstí do hlavy, poté do břicha a nakonec jsem ho dorazila kopancem.

Jak jsem říkala, amatéři.

Přešla jsem ke dveřím. Byly zamknuté. Klíče bude mít jeden z nich, ale ohmatávat je nebudu, takže musím najít jinou možnost.

Přišla jsem ke zdi. Byla ze sádrokartonu. Ten bys se dal prorazit. Ale špinit se nebudu.

,,Hej ty, nebuď sračka a pojď sem," ukázala jsem na toho s tmavší pletí, který byl trochu při smyslech.

Postavil se a rozběhl se ke mně. Bouchl mě těsně pod klíční kost a se mnou to otřáslo. Ne, to nic není, bojuj dál.

Naštvala jsem se a s nadšením jsem mu dala pěstí do držky. Toho se taky nezalekl a podkopl mi nohy. Svalila jsem se okamžitě na zem, udělala jsem par sudů stranou, abych získala trochu času. Ucítila jsem, jak jsem zalehla pistoli. Je to ta pistole, kterou odhodil po tom, jak jsem poprvé údeřila. Uchytila jsem ji. Hned se na mě rozeběhl a já hned s ní na něj vypálila. Jeho tělo hned na mě padlo. S hnusem jsem ho od sebe shodila.

Postavila jsem se opět. Oba leželi na zemi s tím rozdílem, že jeden byl mrtvej a druhý v bezvědomí.

No, tak tu zeď budu muset prorazit sama. Nevadí. Hlavně, že jsem naživu.