Odhodlaná

Kapitola 20

Jeremy se přesunul ke dveřím. Odblokoval je, vyšel a já za ním. Nastavil si pistoli, aby hned mohl střílet, kdyby uviděl někoho cizího a nebezpečného pro nás oba.

Pomalu jsme šli, až se Jeremy zastavil u rohu chodby.

,,Co tam je?" zeptala jsem se šeptem.

Ukázal mi, ať jsem potichu. OK, něco tam je. Nenápadně nakukoval. Rychle se pohnul, vystřelil.

,,Vzduch je už čistý, pokračujem." řekl mi.

Konečně jsem nahlédla. Na zemi čelem k zemi ležel policista, kolem něj červená louže krve. Jeremy ho zastřelil.

Nezastavovali jsme se, pokračovali jsme dál.

Dostala jsem pocit, že mým rodičům se něco stalo. Nevím, proč mě tenhle pocit tak náhodou postihl. Ani nevím, jestli je pravdivý. Obávam se, že je.

Zbraň jsem stále měla nachystanou na jakýkoliv útok proti poldům. Pořád jsem šla vedle něj a sledovala jsem jeho pohyby, zatímco on se díval okolo, jestli tu nemáme společnost.

Myslím, že nejdou po něm, ani po mých rodičích, ale právě po mě. Já jsem ta, která zabila mnohonásobek lidí a utekla z věznice. Právě po mě jdou. Když mě chytí, ihned mě hodí na křeslo. Brrr...

Slyšela jsem výstřel. Skrčila jsem hlavu. Pak zase výstřel.

Po chvilce jsem otevřela oči. Jeremy pořád stál na místě a nehnul se. Přišla jsem k němu. Nepodíval se na mě a stále mířil pistolí na policistu, respektive teď do prázdna.

,,Stalo se něco?" zeptala jsem se a pohladila jsem ho po tváři. Konečně se na mě podíval.

Zakroutil hlavou, normálně si stoupl a pokračoval dál v cestě. Přišlo mi, že se mu něco stalo a to mi nepřidávalo pocit bezpečí.

,,Kam vůbec jdeme?" opět jsem mu položila otázku. Za poslední týden nejmíň desetkrát.

Zastavil se a podíval se na mě. Chytil mě za paže a přitáhl si mě k sobě.

,,Ven," pohladil mě po vlasech. ,,Musíme se dostat ven."

,,To je mi jasný," uhnula jsem pohledem na červenou skvrnu na zemi. ,,Ale jak? Všude jsou oni."

Chytil mě za bradu a podzvihl ji víš, abych mu viděla opět do tváře.

,,Nějakým východem se odsud dostaneme," pousmál se. Nevybral si zrovna dobrou chvíli na úsměv. ,,Nejlepší bude ten, že se odsud dostaneme horem."

,,Ty chceš přes ně přejít? Vždyť nás chytí!"

,,Já tě zachráním," znovu se usmál.

,,Tak i tak, pro sebe jsem už mrtvá," sklopila jsem hlavu. Odtáhla jsem se od něj, on mě v pohodě pustil a šla jsem se zbraní dál.

Nebyla jsem připravená. Náš rozhovor mě úplně rozhodil a já byla nejistá a zbrklá. Co bych dala za to, že bych se ho na to nezeptala...

Táhl se za mnou a já šla společně se zemětřesením dál. Myslela jsem, že dnešek už nepřežiju.

Zatřepala jsem hlavou a nachystala jsem si zbraň.

Ani nevím, jestli chci ještě dál zabíjet lidi, abych mohla přežít. Nejspíše bude lepší, když zemřu. Jeden člověk tu už zabil několik desítek lidí a stále je naživu.

Opřela jsem se o zeď a začala jsem si prohlížet zbraň.

,,Jsi v pohodě, Domi?" přišel ke mně.