Odhodlaná

Kapitola 8

Pokračovala jsem v cestě. Tentokrát jsem nešla po silnici, ale po okraji lesa. Řidiči v autech mě neviděli, takže nikdo netroubil a já nemusela na nikoho střílet.

Už se začalo stmívat a já jsem z toho neměla moc dobrý pocit. Po tmě tu rozhodně nepůjdu a spát se mi tu taky nechce.

Ale jinou možnost asi nemám, než tu strávit noc.

Šla jsem do hloubi lesa, abych nemusela poslouchat projíždějící auta. Lehla jsem si na hlínu, batoh jsem měla jako polštář.

Chvíli jsem nemohla usnout, ale nakonec se mi to podařilo.

×××

Seděla jsem v autě. V ruce jsem měla obrovskou pistoli, na sobě army oblečení. Vedle mě seděli další lidé ve stejném oblečení. To samý řidič a spolujezdec ve předu. Nechápu to.

Venku byla poušť. Projížděli jsme pouští.

Zastavili jsme. Podívala jsem se z okna. V dáli šel vidět kouř.

Vystoupili jsme a rozeběhli jsme se za dýmem. Neběžela jsem moc rychle, proto jsem byla v běhu jako poslední. Pořádně jsem držela zbraň, abych ji neupustila. Spocené oblečení se lepilo na moje tělo.

Ostatní vojáci byli asi deset metrů přede mnou. Už vcházeli do kouře. Já už také.

Všude byla mrtvá těla vojáků. Všude. Některá neměla všechny končetiny. Některá těla neměla nohy, ruce, u jedné mrtvoly chyběla hlava. Bylo to hrůzostrašné.

Všichni byli naskládaní vedle sebe. Asi o deset metrů dál ležela dvě další. Jedna bez obou noh, druhá měla díru pod hrudníkem. Přiběhla jsem k nim. Obě postavy mi někoho připomínali. Mámu a tátu. Ano, byli to oni. A byli mrtví.

×××

Probudila jsem se. První, co jsem slyšela bylo vrčení. Začala jsem mít strach. Srdce mi bušilo jako o život. Taky že mi šlo o život.

Otevřela jsem oči. Zvuk vrčení pokračoval. Pár metrů ode mě svítila dvě světýlka. Odtamtud se také ozývalo vrčení.

Zvíře se ke mně blížilo. Začala jsem mít obrovský strach. Ještě větší, než normálně, kdyby přede mnou stáli policisté. Opravdu.

Začala jsem se pomalu zvedat a hrabat v batohu pistoli. Nemohla jsem ji zrovna nahmatat. Vlk se stále přibližoval ke mně. Každou chvílí zaútočí.

Ustupovala jsem. Mráz mi přejel po zádech, srdce bušilo do stěn hrudníku a můj mozek neustále pracoval a přemýšlel, jak nejlépe můžu uniknout. Jeden způsob by tu byl. Je riskantní a není úplně nejbezpečnější.

Dala jsem si batoh na záda. Bleskově jsem se otočila a začala jsem utíkat. Připomínalo mi to běh s policejním psem. Ale tohle bylo trošku jiné.

Sprintovala jsem. Obvázaná noha mi neumožňovala ten nejmrštnější pohyb a dost vyvolávala bolesti. Ale dalo se to ještě přetrpět.

Uslyšela jsem výstřel. Lekla jsem se a spadla jsem na zem. Rukama jsem si skryla hlavu a čekala jsem, až mě vlk začne kousat. Ale nic.

Odkryla jsem si hlavu. Podívala jsem se za sebe. Vlčí tělo leželo na zemi. Krvácelo. Stoupla jsem si a přistoupila jsem k tělu blíže.

Někdo vlka zastřelil. Někdo se mě snažil zachránit. Někdo se o mě snaží postarat, ale já to nepotřebuji. Pomohla bych si sama.

Rozhlédla jsem se všude možně po okolí. Nikde ani noha.

Slunce už vylézalo, což znamenalo, že už budou ranní hodiny. To je dobrá zpráva. Neváhala jsem a pokračovala jsem v cestě.

V hlavě jsem stále měla vlka, který na mě vrčel. Ty jeho svítivé oči, které mě od pohledu vraždily. Ty jeho bílé až nažloutlé zuby, ze kterých šel obrovský strach. Srdce mi stále bušilo z toho pocitu, že mě mohl kousnout a potě rozervat na kusy.

Musím zjistit, kdo to zvíře zastřelil. Nelíbí se mi, že si ten dotyčný hraje na tajného. Stejně, dřív nebo později zjistím, kdo to udělal. A podle toho zemře.

Ani nevím, proč bych ho měla zabít. Asi proto, že viděl, jak zbabělecky utíkát od neškodné šelmy. Ale on nebo ona zřejmě netuší, jaké to je, když vám jde o život. Na druhou stranu, měla jsem u sebe zbraň a mohla jsem vlka zastřelit sama. Bohužel jsem ji nemohla nahmatat.

Snad brzy zjistím, kdo za tím může být...