Odhodlaná

Kapitola 4

Dojela jsem k nějakému odpočívadlu. Na parkovišti stálo hodně kamionů, ale aut tu taky nebylo málo.

Zaparkovala jsem mezi dvěma kamiony. Šla jsem si přesednout na zadní sedadla. Lehla jsem si, auto jsem zamkla a usnula jsem.

×××

Probudilo mě zatroubení jednoho auta venku. Rychle jsem zvedla hlavu. Jeden kamion vyjížděl z parkoviště, ale proč troubil, nechápu.

V autě jsem se ještě lépe probrala a začala jsem hledat svůj batoh. Byl na sedadle spolujezdce. Chytla jsem ho a začala jsem nahmatávat pár drobných.

Pár peněz ještě mám, to jsem ani nemusela ten obchod napadnout. Ale to nevadí, aspoň jsem si zacvičila.
Odemkla jsem auto, vylezla jsem z něj a šla jsem do menší budovy, kde je nejspíš obchod.

Uvnitř byli obyčejní lidé. Obyčejní, narozdíl ode mě. Seděli u stolů a bavili se spolu. Dlouho jsem se s nikým blízkým nebavila.

Šla jsem k automatu na kafe a za drobný jsem si koupila horkou čokoládu. Rozhlédla jsem se po volném stolu. Jeden ještě byl. Šla jsem si k němu sednout.

Měla jsem dobrý dohled na televizi, ve které zrovna dávali zprávy. Nic zajímavého.

Chvíli jsem tam seděla a usrkávala jsem horkou čokoládu. Chlap, stojící u pokladny se na mě neustále díval. Asi měl pocit, že mě někdy viděl. Když mu to dojde, zabiju ho - nejspíš.

Neustále se na mě díval. Třeba neví kdo jsem a nedochází mu to. Třeba se na mě dívá z jiného důvodu.

Náhle se otočil na televizi. Taky jsem se podívala. Ukazovali, jak jeden mladík leží mrtvý v příkopě. Kamera zaostřila na jeho obličej. Byl to on. Ten kluk, kterého jsem včera zastřelila.

Rychle jsem vypila čokoládu a šla jsem do auta. Nastartovala jsem a jela jsem pryč z tama.

Už to zjistili. Pokud zjistí, že jsem ho zabila já, půjdou po mě jako nikdy jindy. Proto si musím pohnout.

Pořádně jsem šlápla na plyn. Ve zpětném zrcátku se pomalu odpočívadlo ztrácelo. Pak jsem vjela do zatáčky a už nešlo vůbec vidět. Silnice, po které jsem jela, vedla lesem. Bylo ráno, takže šlo dost dobře vidět na cestu.

Za sebou jsem viděla bílé auto. Naštěstí to policie nebyla. Jelo celou cestu za mnou. Znepokojovalo mě to. Neustále jsem se dívala do zpětného zrcátka. Kdo to byl, to jsem neviděla. Byl asi deset metrů za mnou a nešlo to v té rychlosti vůbec vidět.

Na pět sekund jsem se na bílé auto zadívala, že jsem si nevšimla, že zrovna přede mnou běží srnka. Rychle jsem šlápla na brzdu, ale nestihla jsem zastavit. Pocítila jsem tlak, se kterým se auto zatřáslo. Byla jsem naštěstí při vědomí.

Bílé auto dostalo smyk, jak mé vidělo zastavovat a narazilo do stromu. Začalo hořet. Vystoupila jsem ze svého auta, abych alespoň viděla, kdo auto řídil. Žadný řidič tam nebyl. Ale boční dveře byly otevřeny. Šla jsem se podívat, jestli nevypadl. Nevypadl. Jeho tělo bylo k nenalezení.

Až teď jsem se šla podívat na sraženou srnku. Její tělo leželo těsně před černým BMW. Na jejích těle šly vidět černé pásy od pneumatik.
Rozhlédla jsem se kolem. Nikde nikdo.

Díky tomu, kdo mě sledoval, jsem narazila do nevinné srnky a zničila jsem auto. Nevím, kde jsem, jak je to ještě daleko, kdo mě sledoval a proč mě sledoval. Nevím nic. Jsem naštvaná, protože kvůli tomu řidičovi nemám auto.

Stála jsem tam u mrtvého těla srnky, po mé levici hořelo auto. V tom jsem najednou cítila další tlak, po kterém jsem spadla a přestala jsem vnímat okolní svět.