Odhodlaná

Kapitola 5

Slyšela jsem jen řev. Ukrutně mě bolela hlava. S těžkostí jsem dýchala. Ležela jsem na nějakém tvrdém, jemně hrbatém povrchu. Stále na mě někdo řval. Až teď jsem pomalu otevřela oči. Viděla jsem rozmazaně černé BWM, mrtvou srnku a něčí nohy. Podívala jsem se na dotyčnou osobu. Nejdřív jsem viděla pouze rozmazaně, ale po chvilce se zaostřilo.
Stál tam holohlavý muž s třemi velkými vráskami ma čele. Jeho výraz v obličeji nebyl moc příjemný. Chytil mě za ruce a pomohl mi si sednout.

,,Kdo jste?" zeptala jsem se. Hlas jsem měla velmi slabý a byla jsem ráda, že jsem něco dokázala říci.

,,Kdo jsi ty?" zeptal se mě podobně jako já jeho.

Neodpovídala jsem. Postavila jsem se ma vlastní nohy. Jen tu překáží. Údeřila jsem ho pěstí někam do hlavy. Spadl na zem a upadl do bezvědomí, stejně jako já před chvílí.

Rozhlédla jsem se. Auto, které narazilo do stormu bylo už úplně zhořelé. Po mrtvé srnce lezli různí brouci. Černé BMW bylo vepředu úplně sražené.

Stálo tu ještě jedno auto. Modré. Patří nejspíš tomu chlapovi. Přiblížila jsem se k autu. Klíčky byly na sedadle. Nasedla jsem do auta, nastartovala ho a jela jsem po silnici dál.

Vyjela jsem z lesa. Les byl velmi dlouhý. Před sebou vidím město. Nebylo největší, ale i ne nejmenší. Na začátku spatřím ceduli, která oznamuje název města, do kterého vjíždím. Dover.

Usmála jsem se pro sebe. Měla jsem obrovskou radost, že už jsem tu.
Potřebuji zde najít nástupiště na ten vlak. Snad tu budou ukazatelé a ukáží mi cestu.

Žadný jsem zatím neviděla. Asi tu ani žádný nejsou. Skvělý, tohle jsem vážně potřebovala.

Zastavila jsem na parkovišti uprostřed města a vystoupila jsem z auta.

Auto tu nechám a půjdu se někoho zeptat. Snad bude místní a řekne mi, kudy jít. Třeba tamta paní. Vypadá dost mile.

,,Ehm...dobrý den paní, nevíte kudy jít na nástupiště, kde je Channel Tunnel?" přiběhla jsem k ní. Zblízka vypadala jako důchodkyně.

,,Ale ovšem, že vím." usmála se na mě a začala mi říkat cestu. Poděkovala jsem jí a šla jsem po cestě, kterou mi sdělila.

Uviděla jsem nástupiště. Výborný, už jsem tady. Spatřila jsem vlak. Neuvěřitelný. Bylo to tak zvláštní, vlakem jsem ještě nejela. Normálním či tímhle, prostě nikdy.

Neváhala jsem a nastoupila jsem. Žádná kontrola tu nebyla, ani jestli si chceme koupit lístek či něco podobného.

Posadila jsem se na sedadlo pro dva na levé straně vagonu. Naproti mě bylo další sedadlo a mezi nimi stolek. U zdi byl malý odpadkový koš a dvě zásuvky. Nad mou hlavou bylo světlo, které jsem si mohla rožnout, nebo nechat zhasnuté.

Vlak se začal velmi rychle plnit. Naproti mě si sedla jedna holka. Měla červené vlasy, které dopadaly sotva na ramena. V jejím pravém hnědém obočí se leskl stříbrný kroužek. Na jejích tenkých rtech šlo vidět, že stále něco v puse žvýká. Na svých uších měla obrovská růžová sluchátka. Celkově vypadala dosti nepříjemně.
Podívala jsem se z okýnka. Vlak se začal pomalu rozjíždět.

×××

Uprostřed cesty jsem slyšela dupání, ale v jiném vagonu. Dveře za mými zády se otevřely. Asi si někdo musel odskočit. Neotáčela jsem se a stále jsem se dívala z okna.

Ucítila jsem jak nějaká postava chodí po našem vagonu. Cítila jsem, že je vedle mě. Otočila jsem se. Policista. Byl to ten policajt, se kterým jsem musela bojovat v lese kousek od Londýna. Divím se, že přežil.

Zadíval se na mě. Poznal mě. Svou levou rukou jsem nahmatala v kapse pistoli.

Chtěl mě údeřit, ale opět jsem jeho ruku těsně před obličejem zastavila. Zblokovala jsem jeho druhou pěst, která na mě šla. Lehla jsem si na sedadlo a odkopla jsem ho nohama. Zády narazil na pravou řadu sedadel. Získala jsem čas.

Postavila jsem se a on se mezitím vzapamatoval. Zaútočil na mě nohou. Chytila jsem ji a zakroutila jsem s ní. Neudržel rovnováhu a spadl. Rychle jsem se otočila a začala jsem utíkat.

Nebyl to dobrý nápad. Určitě má u sebe pistoli.

Uhla jsem na pravou stranu. Cítila jsem jak těsně kolem mě prolétla střela. Schovala jsem se za sedadlo a uchopila jsem svou zbraň, která prozatím byla v mé kapse.

Rozběhl se, ale netušil, kde se schovávám. Až byl u mě vystřelila jsem na něj. Svalil se k podlaze.

Těžko jsem to vydýchávala. Lidé ve vlaku se na mě podivně dívali. Jako bych byla nějaká zrůda. Postavila jsem se. Ve dveřích jsem uviděla dalšího policistu. Neváhala jsem a vystřelila jsem. Na jeho modré košili šla vidět červená kaňka. Další mrtvý.
Náhle jsem cítila něčí ruce, jak mě zezadu držely.

Mají tu i posily.