Odhodlaná

Kapitola 7

Vydala jsem se po cestě, která vedle z města. Nevím, kam vede. Nevím, jestli půjdu správným směrem, ale co nadělám.

Šla jsem na kraji silnice. Na pravo od silnice byl les - zase. Kolem mě projížděla auta. Některá se mi jen vyhla, některá na mě zatroubila. Při každém zatroubením jsem se lekla. Řidiči schválně vždy stlačili tlakson v momentě, kdy auto projíždělo těsně kolem mě. Štvalo mě to a to dost.
Auta chvíli nejela. Bylo to tak lepší.

Za sebou jsem zaslechla auto. Už zase nějaký bude projíždět. Těsně vedle mě zatroubilo. Neudržela jsem nervy na uzdě a prostě jsem musela vystřelit. Musela jsem to ze sebe nějak dostat.

Střela letěla těsně vedle řidiče. Proděravila sklo. Řidič se lekl a opatrně zastavil mimo cestu. Šla jsem klidně dál. Asi mi začne nadávat, nebo se mě bude bát. Je mi to jedno.
Vytáhl mobil a začal s někým telefonovat. Pravděpodobně to volá nějakonu z rodiny, co se mu právě stalo. To se mockrát nestává za život.
Měl ustrašený výraz v obličeji. Vypadalo to, že se mě bojí. A čeká, že budu pokračovat ve střelbě. Je ale na omylu.

Prošla jsem kolem auta a šla jsem dál, protože mě už nezajímal. Za zády slyším povědomý zvuk. Za poslední dny ho slyším skoro pořád. Houkání.

Přeskočila jsem příkop na pravé straně a běžela jsem do lesa.

Ten hajzl na mě zavolal policii. Mohlo ni to docvaknout. Neměla jsem na něj střílet.

Otočila jsem se, jak daleko jsou za mnou. Pár desítek metrů byli ode mě a běželi za mnou. Běžela jsem dál a různě jsem kličkovala mezi stromy.
Začala jsem slyšet výstřely. Všechny ale byli do stromu nebo vedle.
Najednou jsem ucítila střelu, která skončila v mém lýtku. Spadla jsem okamžitě na zem. Bolest byla zabíjecí, ukrutně to bolelo. Je po mě.

Slyšela jsem další výstřely. Žádný mě netrefil a žádný neletěl kolem mě. Zarazilo mě to.

Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se za sebe, jak blízko jsou už u mě. Všichni policisté leželi na zemi. Byli mrtví. Nechápala jsem to.

Cítila jsem kroky, které se blížili k mé hlavě. Otočila jsem se nazpátek. Černé boty a nohavice od modrých riflí. Podívala jsem se na dotyčnou osobu.
Postavou to byl muž. Měl zelenou mikinu s kapucí, kterou měl na hlavě. Nešlo mu vidět do obličeje. Jediné co bylo vidět, tak byly jemnělé rysy, ale nešlo to stejně moc rozeznat. V pravé ruce měl zbraň. O dost větší a lepší než já.

Rukou si šáhl do kapsy. Vytáhl obvaz a hodil mi ho před obličej. Z druhé kapsy vytáhl flašku s vodou. Znovu ji hodil na zem, těsně před můj obličej.

Šel k mé poraněné noze. Klekl si a začal si prohlížet ránu.

,,Hoď mi vodu a obvaz," řekl temně.

Sedla jsem si, bolest nebyla už tak velká, ale stále bolela. Podala jsem mu vodu i obvaz. Chytil mě kolem rány a zmáčkl mi nohu. Zasyčela jsem bolestí.

,,Bolí to?" zeptal se. Tentokrát byl jeho hlas starostlivý.

,,Jo," vydala jsem ze sebe nechápavě.

Ránu mi otevřel. Viděla jsem krev a radši jsem zavřela oči, abych to nemusela vidět. Cítila jsem jeho prsty, jak še šťourají v ráně. Strašně to bolelo. Musela jsem se opravdu držet, abych nezačala řvát.

Po pár sekundách bolest ustala. Otevřela jsem znovu oči. V krvavých prstech držel použitý náboj, který před chvílí zasáhl mou nohu. Otevřel flašku s vodou a ránu mi ní polil. Trochu to štípalo. Nakonec mi to obvázal obvazem.

,,Dík," řekla jsem otráveně a zároveň překvapěně.

Přišel blíž ke mně a pomohl mi vstát. Z kapuci mu trčely tmavé havraní vlasy. Chytil mě a pomáhal mi to rozchodit.

Po chvilce to bylo lepší. Sice jsem stále kulhala, ale aspoň jsem kulhala bez jeho pomoci.

Jsem ráda, že se tu ukázal a pomohl mi. Jen by mě zajímalo, jak vypadá.
Přišla jsem k němu blíž. Obličej byl stále tmavý a nerozpoznatelný. Rukou jsem mu pomalu chtěla chytnou kapuci a sundat ji. On ale chytil mou ruku. Nahlas vydechl, pustil mou ruku otočil se a začal ode mě odcházet.

,,Počkej!" zařvala jsem. Neotáčel se a šel dál až nakonec zmizel.

Zvedla jsem si svou zbraň ze země. Podívala jsem se na všechny mrtvé. Vzala jsem jejich pistole a začala jsem jim krást náboje. Jsou přeci mrtví, tak je už nepotřebují.