Odhodlaná

Kapitola 19

Máma nám řekla, ať jdeme do pokoje, nebo někam jinam, že bude mít důležitý hovor. Zajímalo by mě, co je na tom tak důležité, že neuvítá vlastní dceru.

Šla jsem tedy s Jeremym do jeho pokoje. Teda já tam aspoň šla, nevím jak on. Šla jsem vedle něj, ale možná spíš o kousek před ním.

Došla jsem k těm dveřím, které vedly do jeho pokoje.

,,Myslím, že bys mi mohl ukázat heslo, abych už mohla vejít..." podívala jsem se na něj. Nevypadal, že by souhlasil.

,,To bych moh." usmál se. Překvapilo mě, že umí rychle měnit názory. Nebo já neumím číst výraz obličeje.

Přešel ke dveřím, stoupl si přede mě a začal mávat rukama. Snažila jsem se to zapamatovat. No, moc mi to nešlo.

,,Už víš?"

Nejistě a pomalu jsem zakroutila hlavou.

,,To nevadí." usmál se znovu.

Vešel dovnitř a já také. Sedla jsem si na koberec. Pokud se to tak dá nazvat. On si sedl na svou postel. Nastalo to trapné ticho, kdy jsme se oba báli něco říct po tom, co bylo venku. Osobně, dost mě to překvapilo a vůbec jsem to nečekala. Stále jsem přemýšlela nad tím, že mě zachránil. Nejen teď z věznice, ale i tenkrát v lese. Nevím, jak mu za to mám poděkovat. A nevím, jak mu to mám oplatit...

,,Domi?" prolomil ticho. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj.

,,No?"

,,Chceš pořád dál vraždit, po tom co tě chytili?"

,,Proč ne?"

,,Aby to nebylo ještě horší..." zesmutnil.

,,Jak horší?" nechápala jsem. Ono to jde, aby to bylo ješté horší?

,,Že by tě zabili..."

V krku mi totálně vyschlo. Já nevěděla, co na to říct. Zaskočilo mě to. Svým způsobem má pravdu, že by to bylo ještě horší, ale když tak nad tím přemýšlím, bylo by to i lepší.

,,Stejně, dřív nebo později, zemřu jako všichni ostatní."

,,Doufám, že to nebude někdy teď. Nerad bych o tebe přišel," přisedl si ke mně na koberec a pravou rukou mé objal kolem ramen.

Já mu na to nic neodpovídala, nebylo jak. Zamyslela jsem se nad tím, jakou smrt bych si přála. Upřímně, žádnou. Ale když už by musela být, tak rychlá a bezbolestná - ty jsou nejlepší.

,,Domi? Vnímáš mě?" zeptal se.

,,Ale jo..."

,,Stalo se ti něco?"

,,Ani ne. Jen..." odmlčela jsem se. ,,Jen by mě zajímalo, proč zrovna já musím být ta, která zabíjí. Proč musím být dcera dvou zabíjecích rodičů, kteří utíkají před zákonem a už dávno mají být mrtví."

,,Nevím."

,,To je jasný, že to nevíš!"

Neopdovídal. Ani vlastně nebylo jak odpovědět. Na to se nedalo odpovědět...

Víc si mě přitáhl k sobě a objal mě. Přitom mě hladil po zádech. Slyšela jsem, jak mu buší srdce. Mě taky bušilo, ale nešlo to tak slyšet. Nebušilo z toho, že tu je on, ale kvůli strachu a pocitu, že tu už nebudu dlouho. Myslím, že mě zabijí. Brzy...

Země se zničehonic otřásla. Přišlo mi to divné. S Jeremym jsme si nechápavě stoupli. Podívali jsme se na sebe. Podlaha se znovu třásla.

Jeremy okamžitě otevřel dveře, chytil mě za ruku a utíkal se mnou do pracovny. Rodiče tam byli a nechápavě se po nás dívali. Taky to cítili.

,,Co se děje?" podívala jsem se na všechny kolem.

,,Nevím." řekl táta.

,,Může to být cokoliv. Běžte si pro zbraně, schovte se do úkrytu, buďte připraveni." ujala se slova máma.

My přikývli a běželi jsme do místnosti s pistolemi a dalšími hračičkami. Oba jsme si vzali obrovskou zbraň a Jeremy mě vedl kamsi do neznáma. Procházeli jsme nejmíň deseti chodbami při zemětřesení, u toho jsme scházeli nekonečno schodů, až do tehdy než Jeremy odblokoval dveře a oba jsme se šli schovat do úkrytu. Oba jsme se skrčili s nabitými pistolemi.

,,Kde jsou rodiče?" zeptala jsem se ho.

,,Nevím."

,,Myslíš, že se šli taky schovat?" znovu jsem mu položila otázku a doufala jsem, že šli. Naivně.

,,Nevím." povzdechl si.

,,Přežijeme?"

,,Nevím." zakroutil hlavou.

Dostala jsem obrovský strach nejen o mě, ale i o rodiče a o něj. Co když zemřou a já zázračně přežiju? Co pak budu dělat? Proč mě tenkrát musel zachraňovat, bylo by lepší kdybych zůstala ve věznici. Nic by se teď nedělo.

,,Počkej tu, jdu se kouknout ven." zašeptal.

,,Co když se nevrátíš?"

,,Tak se běž taky podívat. Ale chraň si svůj život."

Odešel někam. Já čekala, u toho se klepala strachy i zimou, Jeremy stále nešel. Už jsem chtěla jít, ale přišel.

,,Co se tam děje?" zeptala jsem se ho se strachem.

,,Vrtůlníky, auta, armáda. Jsou tu. Nemůžeme tu zůstat, chytí nás." řek zadýchaně.

,,A kam chceš jít?"

,,Nevím, ale musíme odsud okamžitě vypadnout."

Chtěl už vstát, ale já jsem chytila jeho tváře do ruk. Zastavil se. Dívala jsem se mu do očí. On mě také. Byl neustále udýchaný. Políbila jsem ho.

,,Jdeme." rozkázala jsem, až se odtrhl.

On jen přikývl a oba jsme vyrazili z úkrytu.