Odhodlaná

Kapitola 6

Cítila jsem něčí ruce, jak mě zezadu držely. Začala jsem sebou házet. Nepomáhalo to. Drželi mě pevně.
Pistoli, kterou jsem měla v ruce, mi vytrhli.

Naštvala jsem se, ale svou zlost jsem nedokázala vybít. Držela jsem ji pořád v sobě. Musím ji dostat ven.
Svou pravou rukou jsem škubla a podařilo se mi dostat se z držení. Otočila jsem se k nim, abych zjistila, kdo mě držel.

Přesně jak jsem si myslela - posily.
Jednomu jsem kopla do tváře, ale druhý mě chytil za nohu a hodil se mnou. Dopadla jsem zády na tvrdou železnou tyč. Zalapala jsem po dechu.

Vražedným pohledem jsem se po ním koukla. Dvakrát jsem se nadechla a v rychlosti jsem vstala. Chytila jsem ho za krk. Převalili jsme se na zem. On byl dole, já nahoře. Škrtila jsem ho a on sotva lapal po dechu. Chytil mou pravou ruku a svou silou ji odtahoval z mého krku. Levou nemám tak silnou, takže ho to už ani moc neškrtilo.

Pustila jsem jeho krk a dala jsem mu pěstí do obličeje. Při nárazu na jeho nos jsem uslyšela lehké křupnutí. Z jeho nosu začala téct krev.

Zachytil i mou druhou ruku. Neměla jsem moc co dělat. Postavil se. Obě ruce stále držel. Nohou jsem ho kopla do břicha. Mou pravou ruku mi pustil a já jsem toho využila a dala jsem mu opět pěstí do obličeje.

Rychle jsem chytila svou pistoli, která ležela na zemi a vystřelila jsem. Byl mrtvý.

Pořádně jsem si oddychla. V klídku jsem se nadechovala. Tyhle souboje jsou vyčerpávající a já je spíše používám jako výcvik, protože někde v hloubi mozku tuším, že budu mít rozhodně těžší překážky než jsou tyhle.

Z druhé strany vlaku jsem uslyšela zapištění.

Připomnělo mi to tu malou holčičku, kterou jsem zabila jen kvůli tomu, že jsem nedokázala vydržet to její brečení a pištění. Nevím, co bych dělala, kdybych byla na jejím místě, jestli bych také pištěla, nebo ne.

Okamžitě jsem se ohlédla. Další dva policisti. Asi jich tu nebude nejmíň. Potřebuji se z tohodle vlaku dostat. A to velmi rychle. Docházejí mi síly a jich je tu čím dál víc. Tohle už nezvládnu.

Udělala jsem rychlé kroky k oknu. Kopla jsem do skla obrovskou silou. Rozbilo se. Vcelku mě to udivilo.

Do vlaku natekla hned voda. Proklouzla jsem oknem ven do vody. Něčí ruka mě chytila za nohu. Škubala jsem s ní, ale muž ji stále držel. Chytila jsem pistoli a zastřelila jsem ho. Voda kolem něj se zbarvila do červena. Zvedla jsem hlavu. Začal mi docházet kyslík.

Spatřila jsem sluneční svit. Začala jsem rychle plavat za ním.

Na hladině jsem se opět nadechla. Byla to velká úleva. Rozhlédla jsem se po okolí. Na pravé straně byl břeh. Francie.

Z posledních sil jsem kraulem doplavala ke břehu.

Pár metrů před pobřežím jsem už cítila pevninu a mohla jsem se konečně postavit na nohy. Byla to úleva, že jsem zase cítila povrch.
Byla jsem celá mokrá. Voda byla ještě k tomu lehce studená.

Stále jsem se z toho vydychávala. Byla jsem dosti unavená.

Vlevo, pár set metrů ode mě byla pláž. Bylo tam pár lidí. Podívala jsem se opět před sebe. Pár věží stoupalo nad normálními domy. Město. Vyrazila jsem vpřed.

Lidé, co zrovna kolem mě procházeli na mě zírali. To kvůli tomu mokrému oblečení. Já to nevnímala a šla jsem spokojeně dál.

Spokojeně moc tedy ne. Přeci po mě pořád jdou. I když jsem už ve Francii, pořád jsou kolem mě.
S tímhle oblečením nemůžu být moc dlouho na veřejnosti. Je morké a lepí se mi na tělo. A navíc, dost špatně by se mi v něm utíkalo.

Napadlo mě, že bych mohla zajít do jednoho obchodu. To by neuškodilo. Akorát bych ten obchod musela přepadnout, zas tolik drobných taky nemám.

Zastavila jsem u jednoho obchodu s oblečením. Vypadal slušně. Nebyl moc velký, což je ještě lepší. Vešla jsem dovnitř.

Pozdravila jsem pokladní a začala jsem si vybírat nějaké kousky, které se mi líbily. Šla jsem si je i vyzkoušet do kabiny. Celkem mi sedly. Staré hadry jsem nechala v kabině a přešla jsem k pokladní.

Řekla mi cenu a já na ní vytáhla pistoli. Obchod byl naštěstí tak malý, že jsme tu byly jen my dvě.
Slzy se jí hrnuli do očí. Byla hrozné vystrašená. Kdo by nebyl, vždyť může přijít o život.

Střelila jsem do ní, ať to má rychle za sebou a pak jsem v klidu vyšla z obchodu.

Cítila jsem kolem sebe kamery. Ale když jsem se rozhlédla, jestli tu nikde nejsou, tak nebyly.

Pocit, že mě někdo sleduje začal netrpělivě převládat.

Už dávno jsem mohla být mrtvá. Ale nejsem. Díky rodičům.