Odhodlaná

Kapitola 15

Ráno. Jediné, co momentálně slyším, je klepání na dveře. Neustáválo a stále bylo ve stejném rytmu. Nedalo se to pomalu vydržet. Dělalo mi to dost zle na hlavu. Rychle jsem vylezla z postele a začala jsem hledat ovladač. Až jsem ho našla, logicky jsem uvažovala, které tlačítko zmáčknout.

Dveře se otevřely a v nich stál táta s táckem. Zvedla jsem hlavu, abych viděla, co na něm je. Talíř plný jídla.

,,Dobré ráno," usmál se.

,,Čau. No nerozmazlujte mě hned tak ze začátku!" zasmála jsem se.

,,Domi, zasloužíš si to, že jsi došla až tak daleko. Že jsi se vůbec dostala sem," odnesl tácek na noční stolek.

,,To nevadí. Ale je sice pravda, že jsem dlouho nic pořádného nejedla!" oblízla jsem si schválně jazykem rty.

,,Nech si chutnat. Já jdu zpátky za mámou. Jestli chceš, můžeš snídat s námi. I Jeremy s námi jí."

,,Dobře, ale zavedeš mě tam."

,,To je samozřejmnost," pohladil mě po vlasech s úsměvem.

Já si došla pro tácek a pořádně jsem se podívala, co na něm je. Palačinky. V životě jsem je neměla, ale vypadají fakt luxusně.

Pospíchala jsem za tátou, protože ty palačinky mi dělaly obrovskou chuť a nechtěla jsem je začít jíst dřív, než s rodinou. A ještě tedy s ním.

Táta mě vedl po chodbě, po které jsem ještě nešla. Odblokoval dveře a vstoupili jsme dovnitř.

Místnost nebyla zrovna velká, ale ani ne malá. Stál tam stůl pro čtyři, kde seděla máma a Jeremy. Táta si sedl vedle mámy a já vedle Jeremyho, protože už vlastně ani nikde nebylo volné místo.

Všimla jsem si, že Jeremy měl na snídani obyčejnou bagetu s nějakým salámem. Bylo mi ho dost líto, že já mám palačinky a on nic. Ale zase on si palačinky mohl jest celou dobu, co byl tady - já ne.

S radostí jsem je snědla. Počkala jsem ještě na ostatní.

,,Co máme dnes v plánu?" zeptala jsem se jich, až dojedli.

,,No, ani pořádně nevím," zamyslela se máma.

,,Mohli bychom dneska zapracovat na menším tréninku, ať vidíme, jak na tom jsi," usmál se táta.

,,To není špatný nápad," ozval se Jeremy, který asi jako jediný věděl, jak na tom zhruba jsem.

,,Tak běžte vyzkoušet Dom, já jdu do pracovny nejspíš něco vyřídit," řekla máma.

Táta i Jeremy vstali od stolu a někam šli. Měla jsem co dělat, abych je stihla.

Vešli jsme do nějaké zvláštní místnosti. Byly zde boxovací pytle, různé koberce na cvičení, terče na střílení a já nevím, co ještě. Pochopila jsem, že tahle místnost je určená pro výcvik.

,,Kolik těch místností tu ještě máte?" zeptala jsem se.

,,Hodně. Je tu i sauna," řekl Jeremy.

,,Vážně?"

,,Né, dělám si prdel," zasmál se Jeremy. Já jsem se ani moc nesmála, ale potom jsem taky propukla v smích.

,,Domi, sundej si boty a pojď mi ukázat jak umíš bojovat bez zbraně," ozval se táta.

,,Dobře."

Vyzula jsem si boty a šla jsem za ním na jeden z koberců. Jeremy stál kousek od nás a sledoval mé pohyby. Snažila jsem se tátovi ukázat, co nejlepší útočící nebo obranné pohyby, co jsem uměla. Docela mi to i šlo.

,,Dobrý, to by stačilo," promluvil táta. ,,Vcelku ti to jde."

Přikývla jsem. Jeremy mi hodil pistoli a já jsem s nimi šla k terčům. Zaujala jsem postoj.

,,Ne!" zakřičel táta. ,,To je základní chyba při střílení. Máš nespravný postoj!"

Přišel ke mně a začal mi říkat, jak se mám správně postavit. Dost mě to štvalo, protože na jiný postoj jsem nebyla zvyklá a blbě se mi střílelo. Byla jsem tak na mizině, že jsem byla ráda, když jsem ten terč vůbec trefila.

,,Na tom ještě zapracujeme," řekl táta a už nebyl tak rád.

,,Ale ona střílí mnohem líp," prohlásil Jeremy. ,,Jen potřebuje svůj starej postoj."

Jeremy na mě kývl, já přesedlala do svého starého postoje a začala jsem střílet. Šlo mi to mnohem lépe. Trefila jsem skoro pokaždé střed.

,,S mým starým postojem mi to jde líp!" podívala jsem se na tátu.

,,Budu tě muset tohle odnaučit."

,,Není snad jedno, jakej mám postoj?!" vyhrkla jsem na něj zlostí.

,,No..." odmlčel se. ,,...možná i jo."

Obula jsem si zpátky boty a radši jsem vyšla ze cvičební místnosti, abych ho v tu chvíli nemusela vidět.