Odhodlaná

Kapitola 16

Uvažovala jsem, kam mám jít. Ani pořádně nevím, kde se nacházím a už bych chtěla někam jít.

Oni jsou pořád v cvičební místnosti. Je mi jedno, proč tam ještě jsou a co chtějí vůbec dělat.

Zabočila jsem doprava. Myslím, že tím směrem bude pokoj Jeremyho. Mohla bych si lehnout a odpočívat.

Došla jsem na konec chodby. Už js chtěla něco zmáčknout na číselníku, ale dveře se najednou otevřely. Byla jsem překvapená, ale šla jsem dál.

Nebyla jsem v jeho pokoji, ale v místnosti s počítači. Na velkém černém křesle seděla máma a upíjela kávu.

,,Kde jsou kluci?" zeptala se mě a usrkla si z hrnku kávu.

,,Asi ještě v té místnosti kde..."

,,Já vím," skočila mi do řeči. ,,Proč nejsi s nimi?"

,,Odešla jsem z tama."

,,Aha," kývla. ,,No, mám tu další úkol..."

,,Jakej?"

,,Budeš muset zabít nějakého poslance," odložila kávu na stůl.

,,Poslance? Proč?"

,,Nevím, je to úkol," pokrčila rameny. ,,Vzpomínáš na případ zavražděného poslance Poussina?" nadzvedla obočí.

,,Jasně. Bylo to loni v květnu."

,,Ten kdo ho zabil, byl Jeremy," řekla.

,,Aha."

,,Počkej, zavolám ho, ať ti s tou akcí pomůže," otočila se a začala mluvit do nějakého mikrofonu.

Já čekala, až dohovoří a poté, až on dojde.

Jak došel, máma mu začala vysvětlovat, koho budu muset zabít. Jeremy hned přikývl a znovu mě zavedl do místnosti ke zbraním.

×××

Dorazili jsme k menšímu městu asi 17 km od Paříže. Nikdy by mě nenapadlo, že nějaký politik může bydlet trochu někde mimo Paříž. Přeci je lepší bydlet v Paříži než v nějakým zapadákově.

Jeremy mi řekl, že asi nejlepším terčem bude poslanec Dupuis. To jméno mi nic neříká. Já v politice byla vždy zmatená.

Tentokrát jsme si oba vzali menší zbraň, aby šla ukrýt. Překvapilo mě, že neměl problém nepoužít svou milovanou zbraň. S obrovkou zbraní bychom zvětšili podezření, že jsme teroristi a to by po nás šli ještě více.

Vedl mě k domu, kde Dupuis bydlí. Asi to ví, protože mu to asi máma řekla. Následovala jsem ho krok za krokem.

Rozhlížela jsem se přitom i po okolí, jestli je tu policejní stanice a vůbec, jestli tu jsou nějací lidé. Překvapivě ani noha.

Najednou se Jeremy zastavil. Svou nepozorností jsem do něj narazila a šeptem jsem se mu omluvila. Neodpovídal, nevadí. Předklonila jsem se do strany, abych viděla, co může sledovat. Pan poslanec vcházel do domu.

,,Určitě má svůj byt zabezpečený. Musíme to provést rychle a pak zdrhnout," zašeptal a podíval se na mě. Já přikývla na souhlas.

Přelezli jsme ostnatý plot. Bylo štěstí, že jsme se ani jeden nepořezali. Jeremy šel po obvodu domu k nejspíše zadním dveřím. Dupuis tam měl menší posezení. Skleněnými dveřmi mu šlo trochu vidět do domu.

Jeremy se tiše přesunul k těm dveřím a vyrazil je svým tělem. Já jsem jen prošla dírou a nastavila zbraň na překvapeného poslance Dupuise. Hned zvedl ruce nad hlavu.

Očkem jsem sledovala Jeremyho, abych věděla, jak je na tom. Vyrazil sklo vlastním tělem, to je dost bolavý.

,,Tak už střílej!" zařval na mě Jeremy.

Lekla jsem se jeho hlasu a vystřelila jsem. Trefila jsem ho někam do hrudě. Poznala jsem to, protože na jeho bílé košili se objevil červený flíček. Zkácel se k zemi.

Jeremy mě ihned chytil za ruku a táhl mě pryč. Přelezli jsme plot, ale před námi prudce zaparkovalo policejní auto.

Bleskově jsme se oba otočili a utíkali jsme. Stoprocentně po nás stříleli, ale já to nevnímala a neslyšela. Srdce mi tak bušilo, že výstřely ani nešly slyšet. Byla jsem ráda, že mě zatím žádná střela nezasáhla a byla jsem ještě radši, že žádná střela nezasáhla jeho. Kdybych schytal střelu, tak bych toho litovala víc, než kdybych ji schytala já. Myslím, že bych si ji i zasloužila.

Byla jsem dost udýchaná a sotva jsem popadala dech. Musela jsem ale běžet dál i když to moc nešlo. Doběhli jsme k lesu. Stále nás doprovázely střely.

,,Rozdělíme se. Jdi vpravo!" zakřičel na mě a já byla ráda, že jsem mu rozumněla. Byl dost udýchaný a nešlo mu moc rozumnět.

Rozeběhla jsem se na pravou stranu. Asi to nebyl dobrý nápad. Nevím, co ho to popadlo, že bychom se rozdělili. Možná je chtěl zmást. Ale myslím, že to nevyjde. Že se někomu z nás něco stane.

Stále jsem naplno běžela, ale zpomalila jsem, protože už jsem neměla síly. Zas takový sprinter taky nejsem.

Cítila jsem, jak mě doběhávají. Byli pár metrů za mnou. Má ruka se vymrštila po pistoli, kterou jsem měla v kapsi. Bohužel jsem tak zbrklá, že mi vyklouzla z ruky a spadla na zem. Běžela jsem dál, takže ležela na zemi.

Bez pistole jsem jako v minovém poli. Nemám žádnou šanci proti nim. Oni mají pistole a lepší výdrž.
Teď vím jediné.
Je po mně.

Zastavila jsem. Nemá už cenu nikam utíkat. Nemá cenu se proti nim vzpírat. Jsou lepší. Já jsem jen nějaká holka, která si hraje na hrdinku. Hraju si na neporazitelnou. Přitom jsem horší než pětileté dítě.

Cítila jsem, jak mě chytili za ruce a spojily je pouty. Vedli mě do policejního auta.

Moje poslední akce skončila právě teď.