Whatever you want just not me.

Whatever you want just not me-#02

"Dva týdny. Páni to hodně utíká,"ozvalo se na druhém konci hovoru. 

"To mi povídej. Jsme jak na horský dráze. Co ten kluk z plážový párty?" 

"Nic..." Bylo mi to líto,že se neozval. Prostě normální frajer. 

"Myslím,že zavolá,tak kolem osmí,"řekla v klidu Sky.  

"Nemá důvod a ani si nemůžeš být tak jistá, nebo ti snad něco řekl?"  

"Počkej si do osmi hodin,"zasmála se. Nesnáším překvapení!!! Co zase chystá. 

"Sky!! Jestli se něco po-,"skočila mi do řeči,"musím jít pomoct mamce s večeří. Drž se!"  

Pohodila jsem mobil do peřin. Takhle nedočkavá jsem ještě nebyla. Uhlové panenky v mých očích tikaly z hodin na text povídky o One Direction. Bavilo mě číst nejrůznější setkání hrdinky a nějakého člena skupiny. Vžívala jsem se do role a potají doufala,že jednoho dne to budu já. Vidíte a už je mi 17 a žádný Harry nebo Zayn mi u dveří neřekl ani "Ahoj".

Za pět minut osm. Nevydržela jsem to a místo postele jsem si sedla do výklenku u okna směřující na příjezdovou cestu. Hned vedle květináčů s levandulemi a hortenziemi ležel dopis. Takhle na dálku jsem neviděla jméno příjemce. Rychlým ale nenápadným během jsem se dostala ke dveřím.  

Bílá obálka, krasopisný text a mé jméno. Naposledy jsem se rozhlídla po okolí,ale nikdo tu nebyl. U okna jsem měla vždycky své soukromí a i teď. 

Po otevření obálky vypadl na zem klíč a dopis.

Drahá Annie, 

Neviděl jsem tě už hodně dlouho. Stýská se mi. Tenhle klíč tě zavede k domu kde máš malé překvapení. Jdi do Charlesovy ulice, číslo domu je 354. Všechno ti pak dovysvětlím.  

Tvůj tajný ctitel.

Tajný ctitel?! Charlesova ulice?! Sakra tak to bude večer. Honilo se mi hlavou. Do ruky jsem vzala svetr, mobil a hned šla.

Charlesova ulice se pro mě stala tou nejromantičtější, když můj dědeček požádal babičku o ruku.  Dneska tam stojí jen jeden dům-jejich. Nikdo v něm nebydlí. Můj otec ho nechtěl, prý kdo by ho zpravoval. Dlouhou dobu jsem tam chodila,vzpomínala na prarodiče a pak i na tátu. Jenže co přišel dopis z armády,že je nezvěstný,nedokázala jsem ten práh překročit.  

Věděl o tom jen můj kamarád Alex. Toho jsem naposledy zahlídla na té párty pod barem. Nevypadal zrovna nešťastně.

Stojím na zahradě babičky a dědy domu a nemůžu se pohnout. Nejde to. V momentě kdy tam vkročím vybavím si všechno. Dlouho jsem tam přemýšlela,nakonec mi došlo,že vzpomínky jsou to jediné co mi zbylo a vešla jsem do domu,prosvětleného slunečními paprsky.

"Tatí,podívej,jsem jako víla,"dožadovala jsem se pozornosti v bohatě zdobených baletních šatičkách.  "Opravdu! Moc ti to sluší,"dodal a zatočil mě kolem sebe ve vzduchu. V tu chvíli jsem si připadala jako andílek. Létala jsem-šťastná,že mám dokonalou rodinu.

Opět jsem otevřela oči. Tváře a sukni celou vlhkou od kapiček slaných slz. Bolelo to vzpomenout si na skvělou rodinu a pak se vrátit do reality. Matka pořád v práci,otec nezvěstný, prarodiče na krásném místě zvané nebe a já?! Mám Jeremyho a kamarády-to je teď má rodina.

"Neruším?" Ozval se Alex?! Ano byl to on.  

"Co tady děláš?"zamumlala jsem první otázku co mě napadla. 

"Psal jsem ti." 

"Žádná smska mi nepřišla,"dodala jsem stále ve smutku a rychle mrkala, aby slzy zmizely co nejdříve.

"Dopis. To já jsem ten tajný ctitel." 

"Cože? Alexi,to nejde,"přerušila jsem náš oční kontakt. Jsme kamarádi už přes dva tři roky. Na začátku se mi nehorázně líbil,ale jeho city nebyly opětované, jak by někdo mohl říct.  

"Myslel jsem,tedy když jsem řekl, že budeme normální kamarádi bez výhod, že by to šlo,"odmlčel se,"jenže k tobě pořád cítím to co před dvěma roky." 

"Já ale nemůžu. Ty víš proč,"jen on věděl moje malé tajemství.  

"Vím."

Najednou mi ho bylo líto. Mohla jsem zato já. Proč je tak složitý někoho pochopit?! Jenže po tomhle dni už se na mě nikdy neusměje,nepodívá přes několik lavic ve škole,neobejme mě nebo neucítím jeho vůni. Přátelství nebo strach? Samozřejmě,že u mě převládá strach, jenže přátelství je to nejlepší co může kohokoliv potkat.