Whatever you want just not me.

Whatever you want just not me-#16

"Mrzí mě to a ty víš jak moc." Možná tak začal se všemi omluvami a vysvětlením, ale mně to přišlo jako konec. 

"Myslíš si,že všechno dokáže zahnat jedno slovo? Věděl jsi jak nedokážu věřit klukům, že se bojím toho,kdyby nic nevyšlo a uděláš tohle?! Snažíš se mě dostat za pomoci někoho milýho. Tohle nejsi ty! Nebo alespoň jsi to nebyl. V domě babičky jsi se jasně vyjádřil a já to brala jako konec. Další část mě mi říkala, jaký jsi hajzl. Co myslíš, že udělám? Konečně ti řeknu, že tě miluju a pak už budeme konečně šťstný?" 

A já se taky nepoznávala. To všechno co jsem mu dokázala říct za ani ne minutu, bych nikdy nenechala vyjít z pusy. A opravdu jsem tu teď řekla, že ho miluju? 

Alex ztuhl. Nejspíše jsem to opravdu řekla,protože se opatrně zeptal:"Ty-mě miluješ?"

Na tuhle otázku jsem nemohla odpovědět. Nebyla jsem si úplně jistá,že to tak chci. Jenže upřímně, věděla jsem, že musím. Buď mu řeknu pravdu, nebo zase můžu lhát jako jsem to dělala několik roků předtím. Minulostí se člověk má učit, takže opakovat ji by bylo zbytečné. 

Nenápadně jsem si přejela po nápisu na levé ruce:"V životě existují rozcestí, na které prostě musíme přijít dvakrát." 

Čistá pravda. 

"Ano,"skoro jsem to slovo spolkla. Nechtěla jsem mu ale hned odpustit a tak jsem pokračovala.

"Jenže to je teď úplně jedno, protože,"bohužel tuhle větu jsem už nikdy nedokončila... 

Nechala jsem ho a nechávám ho do teďka. On je něco jako droga. Konkrétně heroin, na kterém je závislost největší. Nejspíše dost přeháním, ale každá holka,zamilovaná, nedokáže dělat, jakoby nic. Chce dát tomu druhému najevo,že jí na něm záleží a já jsem se konečně pokusila udělat to taky. 

Je konec prázdnin. Přesně do puntíku vím co mě těď čeká. Půjdu na Psychologie. Nic nehodím za hlavu, jak většina studentů po Střední dělá a prostě začnu další část tohohle nepředvídatelného života. 

Nejzajímavější věc co se stala za celé prázniny už se nikdo nedozví,protože můj deníček prý omylem skončil ve skartovačce, jak Jeremy tvrdil. Možná až budu matka, pak možná před spaním budu vyprávět příběh o někom kdo se nedokázal zamilovat. Nebo bych o tom mohla napsat a prodat to, třeba by to byl Bestseller. 

Kdybych měla tak velké sebevědomí a udělala to, už by to kouzlo a tajemství ze všeho zmizelo. 

"Ann? Mohla by jsi mi pomoct?" 

"S čím?" Prodírala jsem se krabicemi jeho pokoje a snažila držet balanc. Oba jedeme na jiné koleje. Každý den budu myslet na to, že jsem jen 2805 km od někoho koho mám ráda. Alexe. 

"Potřebuji zavřít tady tuhle krabici a pak už se jen rozloučit."

Vše jsme to nanosili do auta a bylo to tu. 

"Slibuji, že budu psát, volat a myslet na tebe. Každý měsíc se uvidíme,"řekl jakoby se snažil nás nerozdělit tou vzdáleností. 

"Jasně. Uvidíme se,"políbila jsem ho a pak jen stála uprostřed silnice a doufala,že to auto ještě obrátí a nikam neodjede. 

Já už zbaleno měla a věci se vlastně poslali na školu poštou, ani nevím proč. 

Začalo první odpočítávání. 25 dní a pak ho znovu uvidím...

Konečně jsem zase cítila úsměv na tváři nonstop. 24 hodin denně jsem se usmívala a někdy už i Jeremy tvrdil, že vypadám jak magor, ale ten úsměv nešel vymazat. 

23 dní. Dojela jsem na parkoviště před školu v anglickém stylu sněkolika hlavními vchodovými dveřmi. Každý kdo tu byl někam spěchal a nebo hulil na trávníku uprostřed celého toho chaosu. Koleje jsme měli ve stejné ulici, ale já chtěla nejprve vidět celou školu a až potom ten plísní prolezlý pokoj pro dva. Jeremy s Andy se nabídli, že pojedou se mnou. 

Procházeli jsme chodbami až ke dveřím s cedulkou-ředitelna. Omluvně jsem se podívala na ty dva za mnou a vešla do dveří. Musím se ještě nahlásit. 

"Dobrý den. Z jakého zaměření jste?" vychrlila na mě paní za dlouhým stolem.

"Dobrý, psychologie."

"Tak se najděte tady na seznamu a nahlašte mi prosím pokoj,"opět stručná instrukce.

"576"

"Skvělé, tak tady máte klíček. Přeji hodně štěstí.

Poděkovala jsem a zase se usmála. Jestli všichni budou jako ona mám se na co těšit.