Whatever you want just not me.

Whatever you want just not me-#15

"Ahoj tati."

"Už dlouho jsme spolu nemluvili a víš po pravdě pořád sním o tom,že se vrátíš.Potřebuju se tě zeptat na jednu věc.Mám mu dát šanci?"

Ticho.

Tma.

Lavička na které jsem za posledních pár dní už po druhé.

Když o něčem přemýšlíte dlouhé hodiny,přestane to většinu bavit a dál nic nerozebírá. Jenže já potřebuji vědět co mám udělat,nebo naopak neudělat.

Tolik si přeji ten strach,ano je to jakoby strach,o kterém si myslíme,že nás ochraní a nebo ublíží. Ani jedno není pravda.

Tenhle "strach" je sračka. Pokud nám to nedojde je to jen naše smůla.

Ikdyž dokáži říct tohle,pořád nemám jistotu,že to Alex myslí vážně a není to jen nějaká další hra.

"Vždycky jsi nám prý tvrdil,že vše se dá zkusit,ale pak rozhodnout je těžší. Zkusím to!"

Pomalými pohyby jsem napsala přesný popis místa kde jsem a stiskla SEND.

Po hodině přejíždění cesty jestli Alex jde se mi začali zavírat oči. Přitáhla jsem si nohy blíž k tělu a docela zavřela víčka. Snad se ráno probudím živá.

Začala jsem vnímat svět kolem a hned mi projelo hlavou:"Hurá nejsem mrtvá!"

Ale nesedlo mi,že jedu v autě.

Auto!

Okamžitě se mi rozšířily uhlové panenky a prohlížely si kluka vedle mě. Alex.

"Dobré ráno."

"Proč jsem v tvým autě?"

"Spala jsi na lavičce,když jsem přišel. Domníval jsem se,že jsi chtěla domů. Alespoň by stačilo děkuju." Nekoukal se na mě. Jakoby jsem byla něco chráněného. Něco na co se nesmíte ani podívat.

"Děkuju,"mělo to znít mile,ale nejsem si jistá,protože vždy,když jsem ho viděla ve mě probouzel i nenávist.

"Chtěl jsi se mnou mluvit,tak teď máš dvě hodiny,abych ti uvěřila,"vybídla jsem ho k něčemu co by se dalo nazvat snídaní.

"Bože,jak já mám hlad,"mluvila má mysl aniž bych to teď potřebovala vědět.