Whatever you want just not me.

Whatever you want just not me-#18

Kufr jsem už měla zabalený, společně s dalšími taškami.

Naposledy se rozhlídla po pokoji a zamávala Sarah,která odjede až další den.

Do San Diega je to necelé dvě hodiny. Pro mamku to bude také překvapení, protože jsem ji ještě nestačila říct, že jsem na cestě domů, ale ani ji to říkat nebudu. Prostě zazvoním u dveří

Nic se tu nezměnilo. S květináči u vchodových dveří se nehýbalo, síť na polední odpočinek pořád visí mezi dvěma palmami a dokonce stále pod jedním z keřů zůstal symbolický křížek, když nám s Jeremim umřela rybička. Musím uznat, že měla krásný pohřeb.

Lehce jsem stiskla tlačítko zvonku a usmála se nad představou mé rozzářené mamky. Tolik mi chyběla její vůně. Pokaždé vrátila ty staré časy, kdy jsem celá rodina seděli na koberci v obýváku a s horkým čajem s citrónem hráli deskové nebo karetní hry. Celá tahle doba byla jako pohádka. O pár let později se přešlo na horor a teď si žiju v krásné romantické komedii se skvělým začátkem, uřvaným prostředkem a Happy Endem na konci.

Dveře se otevřeli a mamka se zmohla jen na „Oh..“

Ústa se ji doširoka roztáhla, stejně tak jako náruč. Na nic jsme nečekala. Pustila tašky a pořádně ji objala.

„Mami,“vydechla jsem z ničeho nic a nasála její vůni. Teď tu s námi byl i Jeremy a táta.

„Mohla jsi mi alespoň zavolat. Udělala bych ti večeři.“

„Nezdržím se dlouho. Pojď, povím ti to ve vnitř.“

Vešli jsme do domu a hned jak jsem se posadila na gauč, mamka už seděla naproti v bílém křesle a nenápadně se mi snažila výrazy naznačit, abych povídala.

„Nebuď tolik zvědavá,budeš brzy stará,“mrkla jsem na ni a neodpustila jsem si ani smích.

„Myslím,že mně stáří nevadí. Povídej! Děje se snad něco?!

„Ovšem že neděje. Víš, Alex má za dva dny narozeniny. Napadlo mě uspořádat mu menší oslavu. Tak jsem zavolala jeho kamarádům a domluvila vše co by bylo třeba. Dneska přespím tady,doma. Zítra na večer pojedu k nim na kolej. Do San Francisca. A hned ráno ho překvapím a odvedu na párty,která by měla být tím překvapením společně s tím,že tam budu i já. Co myslíš?“

„Nezdá se mi jako dobrý nápad vyjíždět odsud na noc a ještě k tomu do San Francisca. Je to dálka, Ann.“ Mámě zmizel v mžiku úsměv. Vystřídala ho starost a jak už bylo řečeno-nesouhlas.

„Mami,jsem dospělá,zodpovědná a řídit umím. Nemusíš mít strach. Zavolám ti pokaždé,když budu stavět na benzínce.“

„S tím voláním to beru,ale pojedeš kolem třetí. To tma ještě nebude.“

„Platí.“ Potřásly jsme si rukama na důkaz souhlasu a já se vydala do svého pokoje.

Po dlouhé době se vyspím v posteli, v které jsem vyrůstala a prožila své temné i ty nejlepší chvilky.

Zase jsem začala vnímat okolí, do kterého jsem se probudila. Ještě ani nestačilo vysvitnout slunce, a aby ne, vždyť je teprve pět ráno. Rozhodla jsme se tedy, že mamce udělám menší radost a připravím snídani. Zabalila jsem se do županu a potichu sešla do kuchyně. V celém domě bylo až mrazivé ticho. Uvařila jsem nám ham&eggs, pořádně silný kafe a jogurt s jahodami a oříšky. Nachystala jsem všechno na stůl a odešla na verandu než se mamka vzbudí.

Překvapilo mě, že venku není až taková zima. S námahou jsem se položila do sítě a nepřítomně hleděla před sebe na pláž. Několik běžců běhalo na schodech stále nahoru a dolů, čtyřčlenná rodinka se fotila ve vlnách a pár dalších lidí jen tak polehávalo na písku a čekalo na přímé slunce.

„Annie,pojď dovnitř. Vždyť skoro mrzne,“ozval se mámin rozespalý hlas ode dveří.

„Maminko, je nejmíň dvacet stupňů,“zasmála jsem se a objala mamku kolem ramen.

„Děkuju za snídani.“

„To je samozřejmost.“

Nalila jsem nám kávu a společně jsme zasedli ke stolu.

„Kolik vás na té oslavě bude?“

„Možná tak padesát. Opravdu nevím. Alexovo kamarádi obstarávají hosty a já s Rose ostatní.“

„Počkat Rose tam bude taky?“ Až po mámině otázce jsem si uvědomila co jsem řekla.

„Bože..,“zakryla jsem si rychle pusu rukou a vykulila oči.

„Co se stalo?“

„Zapomněla jsem jí to říct,“vyskočila jsem od stolu a utíkala do svého pokoje pro mobil.

Okamžitě jsem vytočilo Rosino číslo a netrpělivě čekala.

„Zve-dni to-o-o,zde-e-edni t..,“nestačila jsem to doříct.

„Ahoj Ann,děje se něco?“

„Né vůbec nic.Proč se ptáš?“ptala jsem se nervózně,aby nic nezjistila. Rose totiž nemá ráda, když se jí věci oznamují těsně předem. Jí musím volat vždycky týden dopředu.

„Voláš mi v půl sedmí. Co se stalo?“

„Alex má narozeniny a já mu chystám tajnou oslavu a potřebuji tě tam,“vydechla jsme rychle a doufala,že nezačne trojčit.

„Oh..to mi říkáš až teď?“

„A je to tady,“neodpustila jsem si poznámku na její osobu.

„Co? Co je tady?“

„Pojedeš?“ Ignorovala jsem její otázky.

„Jasně. Kdy tam mám být?“

„To ne, vyzvednu tě kolem čtvrté,“radostně jsem vypískla.

„Příště mi to ale můžeš oznámit dřív,“zívla mi do ucha.

„Ovšem vaše veličenstvo, moc se omlouvám.“

S mamkou jsem si ještě povídala,ale pak po obědě jsem musela ještě zajet na nákup věcí co budu potřebovat na přípravu. Naštěstí měli všechno a tak už zbývalo jen zabalit a dojet pro Rose.