Whatever you want just not me.

Whatever you want just not me-#17

20 dní.

Přišel jeden z těch večerů, kdy jsem od něho dál víc než jen 40 kilometrů.  A jako vždy jsme si psali až do druhého dne. Spánek nikdo z nás neřešil,oba jsme ho dohnali na přednáškách. 

Chyběl mi. A ta síla co to vyvolávala se zvětšovala čím dál tím víc. 

 Když jsem po škole přišla na kolej, taška skončila u postele a já jen vzala notebook, mobil a mikinu pro případ,že by se ochladilo. Vyběhla jsem se do šera a pospíchala na místo, kde je klid a je tam wifi. Záda se opřela o mohutný kmen javoru v parku poblíž naší koleje. Nemůžu si na nic stěžovat. Tahle škola je stejně skvělá jako střední. Tedy pro některé. Se svojí spolubydlící jsem se už měla tu čest seznámit a po pár slovech myslím,že je fajn.  Snad to není jen pocit,ale i realita.

Přihlásila jsem se na Skype a pak jen čekala kdy se načtou všechny kontakty. Stačil mi jen jeden,ale přesto jsem si musela počkat. 

Nepřestávala jsem se usmívat.

„Ahoj,“bliklo na mě. Tak tohle je začátek dnešního večera,pomyslela jsem si. 

Probírali jsem všechny novinky, jaký jsme měli dny a jaká je nová škola. Alex studoval medicínu, takže už jen proto jsme spolu mohli být takhle málo.

„Myslíš, že se vůbec uvidíme?“vypadlo ze mně najednou aniž bych si pořádně promyslela jestli to chci napsat.

„Proč by ne?“ řekl s lehkostí.

„Může se stát cokoliv.“ 

„Jo třeba na mě spadne meteorit..nebo na tebe...nebo spadne jeden velkej a slisuje nám zemi,nebo taky ne..“  Zasmála jsem se.

Pokaždé, když jde z části o něco vážného a z té druhé části je to kravina, dokáže mě rozesmát. Tohle je to co po dlouhém dni potřebuji-optimismus. Né,že bych ho neměla, jen ho nedokážu v některých situacích využít. 

Alex jak je vidět jo. 

„Byla jsem nakupovat a stavila jsem se i v intimissimi,“ zkousla jsem si spodní ret a čekala co na to napíše.

„A copak máš pěknýho?“

„Dvoje brazilky a pak košilku.“

„Tak teď asi neusnu,“zasmál se spíš pro sebe,ale hned pokračoval,“tohle mi nemůžeš dělat,když se ani nemůžu kouknout.“

„Ptal ses, tak se nediv,“pousmála jsem se pro sebe.

„A jakou košilku?“

„Vždyť ti to nemám říkat,“pronesla jsme ledabyle a snažila zadržet smích.

„Tohle vědět musím!“

„Chybíš mi. Budu muset končit,ještě ti napíšu,“ přestože jsem ho neviděla,musel se usmát. Cítila jsem to a usmála se s ním. Ty jeho ranní zprávy byly totiž jedny z mých oblíbených. Jak někteří spisovatelé říkají:“Rozzářily mi celý den.“

„Dobrou.“ A konec. Teď už jen můžu přemýšlet nad tím, co by se stalo,kdybych mu to řekla. Všechno překvapení by bylo v háji. Lákalo mě říct mu alespoň část překvapení a trošku ho potrápit.  

18 dní

„Studenti,jak už někteří z vás vědí,“začal ředitel školy svůj dlouhý monolog v rozhlase,“od středy do příštího měsíce máte volno. Přeji vám klidné prázdniny.“

Všichni ve třídě radostně vykřikli a začala probírat plány na prázdniny. Já jsem se jen pro sebe usmála. Takže to překvapení pro Alexe vyjde.

„Co budeš dělat o prázdninách?“ nahnula se ke mně má spolubydlící Sarah.

„Jedu za přítelem. Zůstáváš tu,nebo taky někam jedeš?“

„Chtěla jsem za rodiči, ale nakonec pojedeme všichni k babče na chalupu,“na důkaz toho,že je jí jedno kde bude trávit skoro měsíc,pokrčila rameny a společně jsme se po konci hodiny vydali na kolej.