Boss 2

6 (Boss)

Joey

Odešel jsem a snídani. Po cestě po dřevěných schodech jsem přemýšlel, co asi přelétlo Lukovi přes nos... Zdál se mi divný. Možná vážně jen nastydl... Otevřel jsem dveře do jídelny. Nandal jsem na talíř šest koláčků, vzal jsem dva hrnky čaje a šel jsem nahoru. Nohou jsem otevřel dveře vedoucí do našeho nádherného pokoje a vešel jsem. Luk už ležel obličejem vzhůru... Doslova. Koukal se na strop a ani nearegistroval, že tu jsem. Sedl jsem si k němu. Měl kruhy pod očima, ale jinak vypadal zdravě. Podal jsem mu talíř a hrnek a sledoval jsem, jak nepřítomně usrkává čaj z hrnku. Koláčků se ani nedotkl a mě si nevšímal. Štvalo mě, jak mě ignoroval. Sotva jsem se vrátil a on se se mnou ani pořádně nepřivítal. Dokonce ani neprojevil žádnou radost, že jsem zpět. Vlastně se mi ani nepodíval do očí... Chytl jsem jeho drobnou hlavičku pod bradou a nastavil jsem ji tak, abych měl dobrý výhled na jeho obličej. Těkal pohledem snad všude, kromě mých očí. S povzdechem jsem sněddl všechny koláčky, zvedl jsem se a odnesl nádobí do jídelny. Vrátil jsem ho na pult. Koutkem oka jsem viděl, že se ke mě blíží ten černovlasej šmejd.

"Ahoj."Pozdravil se zvláštním úsměvem na tváři

"Co chceš?" Zavrčel jsem a zamířil jsem ke schodům-

" Jen vyřiď Lukovi, že si ten včerejšek musíme někdy zopakovat. On bude vědět." Mrkl na mě černovlásek a se zlomyslným úšklebkem odešel. Co tím sakra myslel? Rychlým krokem jsem se vydal do našeho pokoje. Prudce jsem otevřel.

"Luku? Stalo se včera něco o čem bych měl vědět?" Zeptal jsem se přísně a Luk se rozbrečel. Hodně. Potoky slz stékaly po jeho nádherné tvářičce a jako malé vodopády padaly na polštář.

"Nemůžu ti to říct. Budeš mě nenávidět." Dostal ze sebe mezi vzlyky.

"Řekni to." Posadil jsem se k němu na postel.

"Dobře, ale nejdřív chci, abys věděl, že tě miluju víc než kohokoliv na světě. Miluju tě víc než všechny lidi na světě dohromady. Vím, že mě budeš nenávidět a taky vím, že si to zasloužím, ale prosím neopouštěj mě." Vzlykl, odvrátil pohled a zhluboka se nadechl. " Asi jsem se s ním vyspal." Zašeptal tak tiše, jak jen mohl, ale i přes to jsem to slyšel až moc zřetelně.

"Jak myslíš to asi?" Zeptal jsem se stále pevným hlasem.

"Nic si nepamatuju. Byl jsem opilý a probudil jsem se s ním..." Rozbrečel se silněji. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nedokážu popsat své pocity, ale vím, že jsem se nikdy v životě necítil tak zklamaně, zneužitě, smutně, bezmocně, naštvaně... Podíval jsem se na něj. Nevěděl jsem co říct. Vlstně ani nevím, jestli bych dokázal promluvit. Otočil jsem se a rychle jsem vyběhl ven. Co se to sakra stalo? On mě podvedl? S tím hajzlem? To snad není možné... V mojí hlavě sváděl vztek a smutek souboj o nadvládu. Nevěděl jsem, jak se cítit. Z očí se mi draly slzy. Rozbrečel jsem se naplno. Jak mi to mohl udělat? Po tom všem co se mezi námi stalo. Myslel jsem, že mě miluje...

"Joey?" Zašeptal vedle mě ten jeho hlas. Ten hlas, který jsem dřív slýchal tak rád. Hlas, který mi vždy šeptal ta nádherná slova plná lásky. Ten hlas, který jsem teď vůbec slyšet nechtěl. Neodpovídal jsem, jen jsem si tiše vzlykal do rukou. Bylo mi jedno, že před ním brečím. Zahodil jsem svoji slupku a nechal jsem ho, aby viděl, jak moc mi ublížil. "Prosím, poslouchej mě. Nemůžu za to. Byl jsem opilý. Nic si nepamatuju. Věř mi. Nikdy bych to neudělal. Prosím. Neopouštěj mě. Miluju tě a vždycky budu jenom tvoje malé pískle. Prosím." Nevěděl jsem, co mu na to říct, vypadal zoufale, ale nemůžu mu jen tak odpustit a dělat, že se nic nestalo. To prostě nejde.

"Co mám podle tebe dělat? Bydlet s tebou a předstírat, že se nic z toho nikdy nestalo? Co bys dělal ty, kdyby tě někdo, koho si miloval z celého srdce, podvedl?" Vyjel jsem na něj s pláčem.

"Miloval...?" Zdůraznil, že jsem použil minulý čas a z očí mu teklo víc pramínků slz než kdy před tím. Mlčel jsem. "Joey prosím..." Zašeptal.

"Dám ti letenku a doma ti seženu byt. Luku mrzí mě to, ale nezvládnu s tebou bydlet." Rozbrečel jsem se a odešel. Zbalil jsem si věci. Na stůl jsem položil peníze na letenku a odešel jsem. Koupil jsem si nejbližší letenku domů a odletěl jsem.

***** a few days later*****

Luk si tu včera byl pro věci a zdál se být vážně zničený. Nemohl jsem se mu podívat do očí. Pořád jsem nemohl uvěřit co vlastně udělal. Miloval jsem ho tak, jako ještě nikoho. Nikdy jsem se nikomu neotevřel jako jemu. Nikdy jsem nikomu nevěřil jako jemu. Bál jsem se zklamání. Jak jsem si mohl být tak moc jistý, že mě Luk nezklame? Cítím se podvedený. Je to už týden, ale pořád se cítím stejně, jako když mi to oznámil. Zapípala mi smska.

Od- Lukýsek: Joey? Můžeme si prosím promluvit. Chybíš mi...

Pro- Lukýsek: My dva už nemáme o čem mluvit.

Se slzami v očích jsem klikl na talčítko odeslat. Přejmenoval jsem se ho v kontaktech na: Lucas... Taky mi chyběl, ale nemůžu mu věřit. Pro mě je důvěra moc důležitá a jakmile se jednou zničí nadá se tak snadno spravit. A i kdyby jsme se s Lukem ještě někdy bavili, tak vím, že už nebudeme nic víc než přátelé. Mrzí mě to, ale nedokázal bych se s ním pustit znovu do vztahu s tím, že bych se musel bát, aby to neudělal znovu. Ano, vím, že byl opilý, ale říká se, že v opilosti člověk říká a dělá věci, které vážně říct a udělat chce... Například já kdybych se teď opil, tak bych se sebral a šel si to vyřídit s tím černovlasým sráčem... 

Lucas

Proč se sakra musí vždy něco podělat? Proč musím já vždy vše podělat? Sice si to nepamatuju, ale vyspal jsem se s Ericem. Jak jsem to mohl udělat? Joey mě vyhodil... Nedivím se mu, ale to neznamená, že to nebolí. Hrozně mi chybí. Chybí mi jak mě vždy dokázal rozveselit, nebo utěšit. Přesně to teď potřebuji, ale on už mi to nikdy neposkytne, protože mě nenávidí. Ale já ho miluju. Chtěl bych ho obejmout a alespoň jednou naposledy ho políbit... Ale proč by mě měl líbat? Zklamal jsem ho a už mě nemiluje. Už tu není nikdo, kdo by mě měl rád. Proč bych tu měl být já?

    Se zatemnělou myslí jsem se vydal do koupelny. Vytáhl jsem žiletku. Došel jsem do ložnice a napsal jsem krátký dopis. Potom jsem se podíval na žiletku. Jemně jsem sjel od dlaně až k zápěstí a trhl jsem prudce doleva. Žiletka projela kůží a já cítil jak moje problémy odplouvají někam do pozadí. Pohyb jsem párkrát zopakoval a vzpomněl jsem ji na Joeyho. Zajel jsem hlouběji. Zatmělo se mi před očima... Pak už jen tma... 

---

Táák... nezabijte mě :P Trošičku smutná část :(

Tak co si o tom myslíte? Líbí? Pište komentíky ;) Budu ráda :D