Boss 2

8 (Boss2)

Jel jsem do baru zařídit poslední věci ohledně rekonstrukce. Vše už bylo téměř hotovo a musím říct, že to vypadalo vážně dobře... Asi v půli cesty mi zazvonil telefon. Neznámé číslo.

"Dobrý den, tady Lucasův doktor. Lucas se probral..."

Okamžitě jsem to típnul a otočil jsem auto zpět k nemocnici. Ani si nepamatuju cestu dojeho pokoje. Prostě jsem tam vběhl a okamžitě jsem si klekl k jeho posteli.

"Lucasi" Vydechl jsem s úsměvem. "Tohle už mi nikdy nedělej. Měl jsem strach." Z očí se mi vyvalily slzy.

"Myslel jsem, že už ti na mě nezáleží..." Zašeptal se slzami v očích.

"Tohle neříkej. Mluvil ze mě smutek a vztek. Neodpustil bych si, kdybys umřel. Nevím, co si myslet. Vím, žes to neudělal schválně, ale i tak mě to bolí. Promiň, ale vážně už nemůžeme být spolu." Moje vlastní slova mi vehnala slzy do očí. Proč musím říkat věci, které ubližují nám oběma. I když mě to mrzí, tak nějak cítím, že už mu nevěřím tolik. Něco se mezi námi zpřetrhalo...

"Ale já tě miluju..." Zašeptal plačící Lucas a podíval se mi jeho uslzenýma očkama do očí. Doslova jsem v nich viděl tu bolest a lítost, ale to můj názor změnit nedokázalo.

"Promiň, ale já cítím, že se mezi námi něco změnilo. Jako bych ti už nemohl věřit jako dřív. Taky tě miluju, ale nejde to" Luk pořád plakal. Po chvilce se mi upřeně zadíval do očí.

"To je přesně to proč jsem to chtěl udělat. Ničí mě vidět tu bolest a zklamání v tvých očích. Nenávidím se za to, že jsem to byl já, kdo je tam dostal. Omlouvám se. Chápu, že mě nenávidíš, jen mě prosím znovu neopouštěj. Bez tebe se zase složím..." Řekl se vzlyky a odvrátil ode mě pohled. Vypadal zoufale

"Dobře. Můžeš u mě bydlet, ale mezi námi nic nebude!" Řekl jsem přísně.

"Dobře..."Zašeptal a já se usmál. Rozloučil jsem se a odešel jsem. Lucas tam bude muset ještě chvíli zůstat. Šel jsem potemnělou ulicí. Odpolední vítr mi cuchal vlasy. Přemýšlel jsem, jestli to nebyla chyba. Nevím, jestli s ním zvládnu žít a dělat jako by nic.

Lucas

Joey odešel. Nevěděl jsem co si myslet, ale jsem rád, že mě nechá bydlet u něj. Potřebuju ho. Myslím, že jsem na něm trochu závislý. Jen mě mrzí, že mezi námi nic nebude. Nenávidí mě, ale já stejně na ty společné chvíle nikdy nezapomenu. Byl jsem unavený, tak jsem zavřel oči a usnul jsem. Zdálo se mi o Joeym. Byli jsme na procházce na pláži. Sice nevím kde by se tady v okolí vzala pláž, ale nevadí. Mlčky jsme šli vedle sebe. Najednou mě Joey chytl za ruku a zastavil. "Miluju tě." Řekl a vášnivě mě políbil. Potom jsem se probudil. Je mi líto, že to už nikdy nebude realita. STOP! Musím na něj přestat myslet. Do dveří vešla sestřička.

"Dobré ráno. Bolí vás něco." Došlo mi, že asi myslela fyzickou bolest.

"Ta ruka bolí a ještě trochu hlava." Nervózně jsem se usmál.

"Dobře." Něco si zapsala do záznamů a odešla. Opět jsem byl sám. Vždy už budu sám. Nechci nikoho jiného, než je Joey. Možná to tak cítím, protože to je ještě čerstvé, ale nedokážu si sám sebe představit s nikým jiným... Koukal jsem se do stropu a nechával jsem volný průchod slzám. Byl to úlevný pocit. Jako by se slzami odtékala i část smutku. Ze všech sil jsem se snažil nemyslet na Joeyho.

***** O týden později *****

Konečně mě pustili z té nemocnice. Hned jsem šel domů. Je krásné to zase nazívat domovem. Nervózně jsem zaklepal na dveře a Joey otevřel.