Boss 2

9 (Boss2)

Joeyho přítomnost mě dělala smutným, ale ne tolik, jako by to dělala jeho nepřítomnost. Jsem rád, že ho můžu každý den vidět, ale neustále se mi vrací ty nádherné vzpomínky. Všechno mi to teď přijde tak vzdálené a nereálné. Ani sám nevěřím tomu, že jsem dřív měl možnost líbat ty nádhrné rty a dotýkat se toho vypracovaného těla. Už zase na něj myslím... Nemůžu ho dostat z hlavy. Vstal jsem z postele a došel jsem si na toaletu. Joey už byl asi pryč. Nevím to jistě. Teď už mi nic neříká. Nemá důvod se mi svěřovat po tom, co jsem zradil jeho důvěru. Když jsem si byl umít ruce neodolal jsem a lehce jsem si zajel žilekou do masa. Opět ten osvobozující pocit, jako by emoce odplouvaly spolu s krví někam pryč. Nepokračoval jsem hlouběji. Vím, co jsem slíbil Joeymu a nehodlal jsem to porušit. Spláchl jsem si z ruky krev a jemně jsem ji utřel do ručníku a šel jsem spát.

Joey

Vrátil jsem se z mé procházky a šel jsem si umýt ruce. Všiml jsem si vyndané žiletky. Zhrozil jsem se, ale strach jsem zahnal tím, že jsem se přesvědčoval, že se Lucas jen holil. To mi bohužel vyvrátila krev na ručníku. Stejně nemá co holit... Běžel jsem do obýváku a strhl jsem z Luka deku. Ten se na mě rozespale podíval a nesuhlasně zamručel.

"Ukaž ruce!" Přikázal jsem. Luk ke mně roztřeseně natáhl ruce a já uviděl jeden naštěstí nepříliš hluboký škrábanec na jeho pravé ruce. "To už se nebude opakovat. Jasný?"

"A-ano omlouvám se..." Zašeptal Luk a podíval se na mě uslzenýma očima. "Chybíš mi..." Řekl a chvilku se mi koukal do očí. Vypadal hrozně smutně. "Obejměš mě prosím...?" Zeptal se stydlivě a sklopil pohled k zemi. Natáhl jsem k němu ruce. Luk se hned posadil a vrhl se mi do náruče. Taky mi chybí, ale nemůžu s ním být, ani nechci... dobře tak chci, ale nemůžu... podvedl mě. S klukem, kterého znal sotva dva dny. Navíc to pro něj bylo poprvé. Jeho poprvé mělo být se mnou. Nemůžu mu jen tak odpustit. Ale i přes to všechno bylo nádherné znovu cítit jeho tělíčko natisknuté na mém, čišela z něj láska a touha. Jako by objímání mě byla ta poslední věc, kterou v životě udělá. Jemně jsem se odtáhl a odešel jsem. Nechtěl jsem mu dávat žádné falešné naděje. Zavřel jsem se v ložnici a sedl jsem si k počítači. Musel jsem poslat peníze tá firmě, která nám dělala tu rekonstrukci. Nebylo to zrovna málo, ale odvedli vážně skvělou práci, takže si to zasloužili. Odeslal jsem jim to na účet a začal jsem hrát nějakou dětinskou hru. Zrovna, když jsem byl u cíle zazvonil zvonek. Super. Teď prohraju. Nasupeně jsem se zvedl a šel jsem otevřít. Za dveřmi stála Laura.

"Ahoj. Je tu Luk?" Zeptala se. Přikývl jsem a pokynul jsem jí, aby šla dál.

"Budeš ho muset vzbudit." Oznámil jsem jí a hleděl jsem si svého. A odešel jsem pokračovat ve hře. Konečně jsem se dostal do cíle a tím jsem dokončil hru. Šel jsem do obýváku. Nevím, co se stalo, ale Luk se na mě hned vrhnul a obejmul mě. Nevím, jestli byl smutný, nebo šťastný. Odstrčil jsem ho.

"Nech toho!" Zvýšil jsem hlas. Luk se odtáhl a ublířeně se na mě podíval.

"Ale Joey ty to nechápeš já..." Nenechal jsem ho domluvit.

"Nejsme spolu jasný? A ani nebudeme. To že tě tu nechávám bydlet neznamená, že se něco změnilo po tom co jsi udělal!" Zakřičel jsem a přísně jsem se na něj podíval.

"Ale já..." Pípnul Luk.

"Nech mě už na pokoji." Mířil jsem ke dveřím mé ložnice. Naposledy jsem se ohlédl a viděl jsem plačícího Luka v Lauřině obětí. Zavřel jsem se v ložnici a svezl jsem se podél dveří na zem. Nechtěl jsem být tak hrubý, ale Luk by měl pochopit, že už spolu nejsme. Mrzí mě to. Nerad ho vidím zničeného, ale nemám na výběr. Nechci už nikdy zažít to zklamání.

Lucas

Laura mi řekla věc, která by mohla Joeyho zajímat a když jsem mu to běžel říct, začal na mě křičet. Rychle jsem běžel k Lauře. Pomohla mi se uklindnit a řekla, že mu to můžu povědět jindy. Proč je na mě tak zlý. Laura odešla a já stále plakal. Rychle jsem si sbalil věci a šel jsem k Lauře. Zaklepal jsem na vchodové dveře. Po chvilce Laura otevřela.

"Luku?" Oslovila mě tiše.

"Ahoj... Nemohl bych to pár dní přespat? Nechci tam být s ním."

"Určitě. Můžeš zůstat jak dlouho budeš potřebovat. Mamce to snad vadit nebude." Usmála se a pokynula mi, abych vešel. Odvedla mě k ní do pokoje.

"Chceš, abych mu to řekla?" Optala se Laura, ale já zavrtěl hlavou.

"Nech to být. Nezajímám ho." Pokrčil jsem rameny.

"Kdyby to věděl zajímal bys ho o něco víc." Namítla Laura.

"Už asi ne." Odporoval jsem. Svalil jsem se na mou plovinu postele a zavřel jsem oči.

"Myslíš, že se k sobě ještě někdy vrátíte?" Zeptala se Laura a zhasla světlo.

"Pochybuju, teda já bych chtěl, ale Joey už o mě asi nestojí..." Odpověděl jsem a přikryl jsem se.

"Měl bys mu to říct." Podotkla Laura a lehla si ke mě.

"Ty si snad neviděla jak se ke mě chová? Nenávidí mě." 

"Tak to není. Nenávidí jen to co si myslí, že jsi udělal..."

----

Táák... Omlouvám se další část o ničem :/ Nemyslí mi to :D

Moc mile mě překvapily komenty u minulé části :D 

Děkuji :3