Boss 2

7 (Boss2)

Joey

Nastal večer. Vlastně ani nevím, co jsem celý den dělal. Myslím, že nic, protože nemám sílu. Pustil jsem televizi. Byla to spíš kulisa, abych se necítil tak sám. Bez Luka je to tu hrozně prázdné. Na každém kroku se mi vybaví nějaká vzpomínka na něj. Nějaký nádherný moment s ním a chce se mi brečet. Odešel jsem si do kuchyně něco uvařit.

"Dnes byl v jinak prázdném bytě nalezen pořezaný patnáctiletý chlapec. Lékaři předpokládají, že ležel s pořezanými tepnami několik hodin. Naštěstí ho našel správce domu, který s ním byl domluvený na podepsání nájemní smlouvy a podařilo se mu včas zavolat záchrannou službu. Momentálně se chlapec nachází v centrální nemocnici a je ve velmi vážném stavu. A nyní se podíváme na počasí..." Ztuhl jsem. Je možné, že by to byl Luk? Prosím, ne... Zvedl jsem se a okamžitě jsem se oblékl a odjel do centrální nemocnice. Jel jsem jak nejrychleji jsem dokázal a konečně jsem dorazil k veliké bílé budově. Zaparkoval jsem na chodníku a běžel jsem na recepci.

"Dobrý den. Kde najdu Lucase Petersona?" Zeptal jsem se udýchaně paní na recepci.

"Druhé patro v pravo, ale k němu nesmíte. Musíte si nejdříve promluvit s jeho doktorem." Přikývl jsem a běžel jsem do druhého patra. Vzal jsem to po schodech, protože jsem věděl, že by mě výtah jen zpomalil. Zabočil jsem doprava a narazil jsem na doktora. Doslova.

"Omlouvám se. Nejste náhodou doktor Lucase Petersona?" Zeptal jsem se rychle.

"Ano jsem. Vy jste příbuzný?" Zeptal se a přeměřil si mě pohleldem.

"Jsem jeho přítel... Vlastně bývalý přítel." Zesmutněl jsem. "Jak je na tom?"

"Nevypadá to dobře, ale zatím to nedokážeme moc posoudit, určitě vás budeme informovat, ale myslím, že tohle by vás mělo zajímat. Myslím si, že Lucas by chtěl, aby jste to viděl." S těmito slovy mi podal složený papírek. Rozložil jsem ho a začal jsem číst Lukovo písmo.

_____________________________________________________________

Drahý Joey.

Chci ti jen říct, že jsem to vážně neudělal schválně. Nic si nepamatuju, ale stejně mi asi nevěříš... Na tom už nezáleží, protože jestli tohle čteš, tak jsem už asi... jinde....Prosím, neber si za vinu co jsem si udělal. Jen jsem nedokázal žít s myšlenkou, že jsem zklamal člověka na kterém mi záleželo nejvíc. Hrozně mě to mrzí. Miluji tě a doufám, že jednoho dne si najdeš někoho lepšího, než jsem byl já a prožiješ svůj život šťastně. Doufám, že se ti splní vše po čem toužíš. Vše po čem toužím já je to, abys byl šťastný... Omlouvám se, jestli jsem ti někdy byl přítěží. Vím, že jsi to se mnou neměl zrovna snadné, ale pro mě byla každá chvilička s tebou nejlepší chvílí života. Vždy si mi dokázal pomoct, utěšit mě, rozveselit mě a vždy si věděl co říct...Tak moc bych si tě teď přál obejmout, ale ty už o mě nestojíš... Jestli je něco po smrti tak věř, že tam na tebe čekám. Nikdy na tebe nezapomenu. Jsi to nejlepší co mě v životě potkalo. Pomohl jsi mi v té nejhorší chvíli, která je teď už druhá nejhorší... Mrzí mě, že jsem tě zklamal. Znovu se ti omlouvám. Ublížit ti je to poslední co chci.... Doufám, že na mě budeš vzpomínat jako na kluka, který tě z celého srdce miloval...Za můj krátký život se mi splnil sen. Našel jsem člověka, který mě akceptuje a miluje... miloval takového jaký jsem. Našel jsem tebe. Děkuju za všechno co jsi pro mě kdy udělal.

S láskou Lucas. Sbohem

_______________________________________________________________

Z očí mi stékaly prameny slz. Omámeně jsem koukal na Lukovo roztřesené písmo, které bylo na jednom místě ušpiněno krví. Luk musí přežít. Nechci, aby umřel. Miluju ho. Nikdy jsem nepřestal, jen už mu tolik nedůvěřuju. Neodpustím si, jestli to nepřežije. Uvědomil jsem si, že tam pořád stojí doktor.

"Můžu k němu?" Zeptal jsem se tiše. Doktor mlčky přikývl a odemkl mi dveře jeho pokoje. Vešel jsem a klekl jsem si k jeho posteli. Opatně jsem ho chytl za ruku.

"Ahoj." Pošeptal jsem a pohladil jsem ho po tváři. Vypadal, jako by jenom spal. "Tak moc mě to mrzí. Možná jsem byl na tebe až moc tvrdý. Neměl jsem být tak zlý, ale byl jsem smutný, naštvaný, zklamaný a já nevím co ještě... Je mi to líto. Miluju tě. Neumírej, prosím." Opět jsem se rozplakal a opřel jsem si hlavu o jeho postel. Nechápal jsem, co se se mnou děje. Ještě před několika hodinama jsem byl na Luka hrozně naštvaný a teď... Myslím, že pomyšlením, že bych Luka mohl ztratit, se ve mě opět projevilo to, co k němu cítím...

***

Probudilo mě odkašlání. Zvedl jsem hlavu a podíval jsem se směrem odkud to vycházelo.

"Myslím, že by jste měl jít." Řekl doktor.

"Nechci ho tu nechat." Šeptl jsem.

"Musíte si odpočinout. Kdyby se cokoliv stalo zavoláme vám ano?" Smutně jsem přikývl a postavil se. Teprve potom mi došlo, že naše ruce jsou stále spojené. Pustil jsem jeho ruku z mého sevření a pomalu jsem odešel. Cítil jsem se úplně prázdný, jako by Luk vzal život i mě. Pomlu jsem jel domů. Snažil jsem se přimět se věřit, že Luk bude v pohodě, ale sám jsem tomu nevěřil. Vešel jsem do domu, potom jsem sebou plácl na gauč a usnul jsem.

Probudilo mě otravné zvonění. Začal jsem hledat mobil, ale došlo mi, že to je u dveří. Se zabručením jsem se zvedl a došel jsem otevřít.

"Ahoj Joey." U dveří stála Laura.

"Ahoj. Pojď dál." Laura vešla a já jí pokynul, aby se posadila. Sedl jsem si naproti a podíval jsem se na ní.

"Proč to Luk udělal?" Zeptala se na rovinu. A podívala se mi do očí.

"Byli jsme na těch horách. A tam byl nějaký Felix, který Luka opil a asi se spolu vyspali. Řekl jsem mu pár ošklivých věcí a vyhodil jsem ho... A teď tohle..." Moje oči byly úplně skleněné. Prohrábl jsem si vlasy a koukal jsem se na stůl.

"Aha to je mi líto..." Řekla tiše Laura a sklopila pohled do země. Po mé tváři se znovu kutálely slzy. Po chvilce trapného ticha Laura odešla a já jel znovu do nemocnice.

***

Luk na tom byl stejně jako včera. Pořád jen ležel a vypadal, jako by spal Znovu jsem si sedl k jeho posteli a chytl jsem ho za ruku. Tak moc bych si přál, aby se probudil a já mu mohl říct jak moc mě to mrzí. Díval jsem se mu do tváře. Vypadal tak nevinně... Pohladil jsem ho po kaštanových vlasech a posadil jsem se na židli naproti jeho postele. Pozoroval jsem jeho drobné tělo bezvládně položené na posteli. Kéž by se tohle nikdy nestalo. Kéž bychom nikdy nejeli na ty hory... Měly to být perfektní vánoční prázdniny. Vůbec netuším, jak se cítit. Jedna moje polovina by Lucase nejradši odnesla domů a starala se o něj jako o nejcennější věc na zemi a ta druhá se na něj zlobí a je zklamaná, takže by nejradši dělala, že ho nezná. Jsem zamtený....

---

Táák... brečel někdo, nebo jsem přecitlivělá jenom já? Upřímně mám skleněný oči i když si to čtu asi po patnáctý... :'( Jsem citlivka...

Ták co si o tom myslíte? :)

 Hoďte:
 komentík ⤵
 votík 🌟
 follow 📎

...
 nebo všechno xD

Děkuju za komentáře u minulého dílu :*