Boss 2

11 (Boss2)

Joey

Pomohl jsem Lukovi uklidit jeho věci tam, kam patří. Jsem ráád, že se to vyřešilo. Trošku mě mrzí, že jsem Lukovi nevěřil, ale je to za námi. Posadil jsem se na postel a sledoval jsem Luka jak mi rovná oblečení ve skříni tak, aby se tam vešlo to jeho.

"Nechceš se na to vykašlat a jít ke mě?" Zeptal jsem se s úsměvem na rtech. Luk odložil jedno z mých triček na úhledně vyskládaný komínek a otočil se na mě.

"A kam se podělo odstrkování." Poškádlil mě Luk a šibalsky se usmál. Protočil jsem očima.

"Tak promiň." Řekl jsem tiše a poklepal jsem rukou na postel vedle mě. Luk si pomalu přisedl.

"Slibuješ, že už mi budeš věřit?" Zeptal se nejistě.

"Určitě." Řekl jsem bez váhání a natáhl jsem k němu ruce. Luk se ke mě naklonil a objal mě. Přitáhl jsem si ho co nejblíž. Nějakou dobu jsme seděli v obětí. Nakonec jsem se odtáhl a jemně jsem do políbil. "Omlouvám se." Zopakoval jsem a Luk se usmál.

"Už to neřeš. Nepůjdeme se projít?" Zeptal se zvesela a vyskočil na nohy.

"No moc se mi nechce." Zamumlal jsem a spadl jsem zády na postel. Moje hlava se zabořila ho polštáře. Luk se začal oblékat.

"Tak já jdu sám." Pokrčil rameny a nasadil si černou mikinu. Okamžitě jsem si stoupnul.

"Tak na to zapomeň! Jdu s tebou." Oblékl jsem si pruhvaný svetr a kabát.

"To jsem chtěl slyšet." Zasmál se Luk a odešel ke dveřím. Šel jsem za ním. Obuli jsme se a vyšli jsme ven do mrazivého lednového dne. Chytl jsem Luka za ruku a společně jsme se vydali do města. Procházeli jsme kolem stále vánočně vyzdobených výloh, ve kterých, i dva týdny po Vánocích, byli soby a vánoční stromečky.

"Mrzí mě, že jsme spolu neoslavili Silvestr." Podotkl jsem a Luk se zastavil.

"Já na Silvestr úplně zapomněl! Nějak jsem do promeškal." Řekl zmateně.

"To si byl v nemocnici." Oznámil jsem a pokračovali jsme v chůzi. Chvilku bylo ticho, ale pak jsem znovu promluvil. "Slib mi, že už to nikdy neuděláš." Řekl jsem přísně a pohledem jsem sjel k jeho levému zápěstí.

"Dokud jsem s tebou nemám důvod." Usmál se Luk.

"Radši si všechny žiletky někam zamknu. Ty si stejně nemáš co holit, když ti ještě nic neroste." Řekl jsem se smíchem. Luk mě praštil do ramene.

"Heej! Náhodou už jo!" Bránil se.

"Jo náhodou se ti objevil jeden chloupek na hrudi, tak si myslíš, že už jsi muž, ale nejsi. Pořád jsi pískle." Zasmál jsem se a Luk se na mě uraženě podíval. Vyškubl svou ruku z mého sevření a přešel silnici na protější chodník. Musel jsem se smát. Je tak dětinský. Pozoroval jsem, jak jde po protějším chodníku s hlavou schválně otočenou pryč ode mě. Přeběhl jsem silnici a vydal jsem se za ním.

"Fajn omlouvám se. Jsi velkej kluk." Řekl jsem pobaveně a Luk se na mě podíval.

"Já vím." Zasmál se a chytl mě za ruku. "A víš, kdo má příští týden narozeniny...? Tenhle velkej kluk."

"Na to bych nezapomněl, jen nevím, co bys chtěl k narozeninám..." Řekl jsem zamyšleně.

"Já nic nechci." Řekl skromně Luk. "Mám tebe." Usmál jsem se. Občas se sice chová jako dítě, ale to on už není. Bude mu šestnáct... Zatřásl jsem hlavou a dál jsem vnímal cestu. Ruku v ruce jsme procházeli zasněženými ulicemi. Občas proti nám šli nějací další lidé. Někteří něco pokřikovali, jiní se otáčeli, ale my jsme je neřešili. Je mi jedno, že si myslí, že jsem pedofil a já nevím co všechno. Vím, jak to mezi mnou a Lukem je. Vím, že on je spokojený a to mi stačí.