Světla v nás

ČÁST PRVNÍ: Prolog

Kapky deště si razily cestu a v masitých proudech dopadaly na zem. Půda jakoby vzdychala a tím i vyvrhovala vodu, kterou už nemohla pojmout. Stala se chycenou v pasti a jen slunce ji mohlo osvobodit. To, skryté za bouřkovými mračny, odevzdaně čekalo na aspoň trochu místa, kterým by mohlo projít, mraky však nepolevovaly a držely jej ve svém šedém vězení.

V tomhle nečasu se málokdo odvážil vyjít ven. Jen ti největší vyvrhelové se pod rouškou mlhy a deště skrývali ve stínech, které poskytovaly vratké stromy. A pak tahle žena.

Do jejího plášť se opíral vichr a vytvářel na ní dojem velikosti. Přitom zase tolik vysoká nebyla. Spíš naopak. To ale neplatilo o její odvaze.

Světlé neposedlé vlasy měla spletené do copu. Baculatý obličej mohl působit poněkud mladě, ale jizvy jej hýzdící ten dojem okamžitě vyvracely. Každá jakoby jí přidávala léta. Na kráse jí to však neubralo. Modré oči zářící v tom šeru připomínaly spíš safírové drahokamy a přesně zapadaly do jejího obličeje. Doplňovaly ho. Rty semknuté do tenké linky jen podtrhovaly vážnost situace.

Bahno vtahovalo její nohy čím dál víc do sebe a znemožňovalo další krok. Zastavila se, zatla zuby, svraštila obočí a s hlubokým nadechnutím se dala do mnohem agresivnějšího pohybu než předtím.

Vítr nepolevoval a jeho náporem ženě sjela kapuce na záda. Nepolevila, jen zvedla paži aby si ji nasadila zpět přičemž se ukázala holá ruka s černým znamením. S tím znamením, jenž způsobilo že ji vozka jedoucí naproti ní neviděl a dál pospíchal z té sibérie do tepla a bezpečí.

Pousmála se. Tyhle kouzla ji nikdy nepřestanou udivovat.

Zabočila. Pak ještě jednou a potom naposledy. Po pár už ne tak bahnitých krocích se octla na malé louce, tak dobře skryté v lesích, že si mohla být jistá nepřítomností nežádaných pozorovatelů. Nikdo to přece nemusel viděl. Stačilo, že ona si to bude pamatovat nadosmrti. Tedy pokud přežije ona.

Na tohle nesmí ani pomyslet. Na strach. Tak primitivní emoce musí jít stranou. Už se s tím vyrovnala. Zná svůj úkol. Slíbila že to udělá. A nejen sobě.

Mokré luční květy se svými listy dotýkaly měkké země a zpívaly svou smutnou píseň jako doprovod ženě na její cestě. Za jejími zády někde v lesích slyšela padat stromy. I příroda něco tuší.

Šla vzpřímeně, ale pohled sklopila k zemi. Věděla že tam bude stát a rozhodla se reagovat pasivně. Její chvíle příjde .

Nebe zaburácelo a ona poznala, že je čas. Zvedla oči. Vítr opět sebral vládu nad její kapucí, tentokrát se už nepokoušela reagovat.

A on tam stál. Vlastně se vznášel. Byl oblečen do dříve nebesky zlatého roucha, teď však v sobě mělo vpleteno temnotu.

Usmál se, ale v jeho podání to vypadalo spíš jako nepovedený úšklebek. Roztáhl ruce v nabízeném objetí.

„Dlouho jsme se neviděli," pronesl hraným lehkým tónem.

„A taky už se nikdy neuvidíme."

Nesouhlasně mlasknul. Ženy a jejich drzé návyky. Měly by se naučit kde je jejich místo.

„Ale má drahá, jistě, jistě, nepředbíhej dobu. Chtěl jsem si předtím trochu popovídat," namítl.

Zatla zuby až to zaskřípalo. Rozbouřený vzduch jí uvolňoval pramínky vlasů a lepil je na obličej.

„Není o čem mluvit."

Cítila jak v ní narůstá zlost. Pomalu se rozlévala do jejího těla a brala nad ní kontrolu.

„Přišel jsi a všechno zničil. Všechno na čem mi záleželo. Jen kvůli tvé ješitnosti. Jsi sobec a ty to víš. Je to důvod proč tě Pán vykázal z nebes. Padls. Nejhorší trest nebeským."

Vítězně se usmála a sledovala jeho výraz střídající postupně pýchu, nenávist a zlost. Nehodlala ho pustit ke slovu, ještě neskončila.

„Vidím, že tvé roucho již nezáří, tvá kůže se netřpytí a oči jsou prázdné, bez jakéhokoliv znaku bývalé slávy. Vsadím se, že za chvíli už budeš kráčet po boku smrtelníků."

„Mlč!" zařval hromovým hlasem a z nebe se snesl blesk.

Udeřil jen těsně vedle nich a zanechal po sobě černou zem a puch spáleniny.

Rukou zajela k opasku. Dlaní sevřela rukojeť zbraně.

„Azrael," zašeptala a objevilo se ostří vyzařující oslepující světlo.

Muž naproti ní se upřímně rozesmál.

„Vážně? Myslíš že mě můžeš zabít? A k tomu ještě mým vlastním ostřím? Doufal jsem, že budeš trošku chytřejší, " zakroutil hlavou a semknul rty jakoby káral malé dítě.

„Sice tě nemohu zabít," řekla a postavila se do bojové pozice, „ale mohu tenhle svět zbavit tvých lstí."

Z jeho tváře zmizela i ta poslední barva, která tam zbyla. Nechápal, že ho to nenapadlo dřív. Pohotově vytáhl svoji zbraň z pochvy.

Čím se prostor mezi nimi zmenšoval, tím dusnější byl vzduch. Kov narazil o kov a...