Světla v nás

Kapitola 4 - Seznámení s démony

V kinosále nakonec sedělo asi jen sedm lidí včetně nás. Celý film popisoval dobrodružství mladé odvážné hrdinky překonávající těžkosti - ne, to slovo neřeknu - a vypořádající se s následky. Užila jsem si to. A to nejen kvůli dívčině osobitému smyslu pro humor, ale taky díky trefným poznámkám ze strany Alice.

Když promítání skončilo, vyšly jsme s Al spolu s ulepenými prsty od gumových medvídků a zbytky popcornu v zubech ven.

Na nebi už zářily hvězdy a pomáhaly měsíci ukolébat oblohu k spánku.

Al si zkontrolovala telefon a s tázavým výrazem promluvila: „Poslyš Miko, nebude ti vadit když na zastávku dojdeš sama? Musím rychle domů, máma má příslužbu a bráchu nemá kdo jiný hlídat."

Usmála jsem se. Vždycky starostlivá.

„Neboj se, cestu znám," řekla jsem a na důkaz jistoty svých slov jsem ji obejmula.

Otočila se a rychlým tempem se ode mě vzdalovala.

Než však zaběhla za roh jsem ještě stihla zavolat: „Měj se, bejby!"

Obdivovala jsem, že dokáže tak rychle běžet. Nejsem nejrychlejší běžec. No, všem nebyly naděleny do vínku dlouhé nohy a aerodynamická postava. Někteří z nás prostě zůstanou malý.

Jakmile jsem se i já vydala svým směrem, úsměv se mi jako mávnutím kouzelného proutku vytratil z tváře. Znovu jsem si vzpomněla na ty šupinaté obludy a přidala do kroku. Netuším, jestli se mi to jen zdálo, ale vypadalo to že všichni lidé zmizeli a doprovázely mě jen poblikávající lampy. Kroky se rozléhaly po prázdných ulicích a já pohled opět stočila k nebi.

Blížila jsem se pomalu k zastávce a vytvářela si malou jiskřičku naděje, že dnešní večer přežiju bez fyzické újmy. S tou psychickou stránkou už to tak světlé nebude. Věděla jsem, že vzpomínky na zelené muže mě budou pronásledovat ještě po nějakou dobu, ale umím věci dobře odůvodňovat, a tak obavy překryju nějakou bezstarostnou myšlenkou.

Jak efektivní a jednoduché. Žijeme ve světě kde se vše děje z nějakého důvodu, ať už v hlubokých souvislostech, které jen těžko dohledáme nebo úplně z něčeho primitivního, že nás to ani nenapadne. A každý si to přebere jinak. Někdo se rozhodne vydat cestou porozumění a hledat střípky pravdy, někdo prochází životem v mlžném oparu. Oboje je podle mě dobré. Ne však nejlepší. Kde nejdeme ten zlatý střed? Záchytný bod? Na to jsem nepřišla.

Jednu ulici před zastávkou stálo ve dvoře parkoviště pro zákazníky vedlejší firmy. Kéž by tam to parkoviště nesídlilo. A kéž by neexistovala shoda okolností.

Zrovna když jsem procházela kolem, uslyšela jsem z parkoviště obrovský randál. Ztuhla jsem.

Ne, znova už ne.

První co mě napadlo bylo pokračovat s chůzí. Když jsem se ale chystala udělat krok směr zastávka, ozval se ve mně tenký hlásek. A co když někdo potřebuje mou pomoc a já ho budu ignorovat? A to jen proto, že jsem dostala strach?

Přiblížila jsem se ke vchodu a dodávala si odvahu.

Když uvidíš něco divnýho, prostě utečeš. Sice ne moc rychle, ale přece.

Naposled jsem se nadechla a nechala mé nohy kráčet ke středu hluku.

****

Je to jen malé město na  severu Moravy. Vy víte, že musíte jet někam jinam než do Prahy. Vkládám do vás dvou důvěru.

Poslední slova jejich hlavní učitelky mu rezonovala hlavou a při každé další ozvěně se jeho úšklebek roztahoval.

Jasně, protože tenhle démon není vůbec neobvyklý. A teď tu stál spolu s jeho přítelem po boku a čelili jedné z největších výzev.