Světla v nás

Kapitola 10- Kdo jsem?

Ubytovna vypadala vcelku normálně a já jsem vzpomínala jestli jsem tenhle prostor už viděla. Jáchym v tichosti prošel chodbou a u recepce se snažil od staré paní s kyselým výrazem vymámit klíče. Já čekala u schodů. Budova jevila známky opotřebení, ale to jí propůjčovalo dojem falešného domova, kde na vás v další místnost čeká kuřízek. Když jsme u toho jídla...

„Bydlíme v druhém patře," ozvalo se za mými zády. Pohledem jsem zpražila klíče s dřevěným číslem patnáct.

Došli jsme ke dveřím. Je to tu. Neklidně jsem se otřásla a prokřupla prsty. Teď se ošil někdo jiný.

„Hrozný. Nech toho, budou tě bolet prsty," vyčetl mi.

„Vždycky si můžu nakreslit tu vašu runu, ne?" odvětila jsem provokativně. Než se zmohl na odpověď, vylétla ze mě další myšlenka.

„Máte runu na hlad? Víš co, mám docela chuť na něco dobrýho..."

Přerušil mě ale hlas, který nepatřil ani mě, ani Jáchymovi. „Nic takového neexistuje, ani na žízeň, ani na potřebu jít na záchod. V takovém luxusu nežijeme." Teo se ležérně, ale přesto napjatě opíral o rám ještě před chvílí zavřených dveří. Poznala jsem v jeho hlase vážnost kryjící třepotání hlasivek nervozitou.

„Promiň, nepozdravil jsem. Takže... Ahoj... Jak ti mám vlastně říkat? Tady můj kolega se jaksi zapomněl pochlubit." Pokusil se o úsměv a kývl na Jáchyma. Připadá mi v pohodě.

Trochu se mi sekl jazyk. „Jsem... ehm... Mika?" Netuším co měl znamenat ten otazník. Možná nejistotu nad mým jménem? Vzhledem k tomu, že nejsem asi tak úplně člověk znamená to, že moji rodiče možná nejsou moji rodiče a moje jméno není moje pravé jméno. S tím by to tolik nevadilo. Aspoň bych nebyla tolik divná.

Evidentně ho ale nezaznamenal. „Super. Ahoj Miko. Zvláštní jméno. Přezdívka?"

Přikývla jsem.

Rozhlédl se po chodbě. „Tak pojďte dovnitř."

„Nemusel jsem si chodit pro ty klíče..." mumlal si pro sebe černovlasej primát za mnou. On sice vůbec nevypadal jako hrozivě vyhlížející opice, ale tohle je taková malá pomsta. Za to sledování.

„Trochu klábosení s civily ti neuškodí," uzemnil ho Teo. Myslím, že je asi jeden z mála lidí kteří na něj platí.

Posadila jsem se na neustlanou postel a složila ruce do klína. Stejným směrem směřoval i můj pohled.

„Určitě tě zajímá hodně věcí a já... my se ti je pokusíme... teda budeme se snažit... vysvětlit?" začal kapku krkolomně Teo a jeho oči se víc rozšířily. Netušila jsem, že je tohle ještě v lidských silách. Ale on prakticky člověk není. Ne úplně. Souvisí to s tím?

„Teo," položil mu ruku na rameno Jáchym, „co kdybych začal a ty doplňoval?"

„Díky," řekl a oddechl si. Páni, ten je asi víc ve stresu než já.

Jak Jáchym slíbil, tak učinil. „Nějaké konkrétní dotazy?"

Zamyslela jsem se. „Říkal jsi, že Anděl Raziel smíchal svou krev s lidskou. Znamená to, že jste napůl andělé a lidé?"

Skoro se usmál. „Bystrá. Jo je to tak. Taky máme Šedou knihu, kde jsou zaznamenány všechny runy a kterou napsal sám Raziel."

Zamračila jsem se. „Trochu pohádkový, ne?"

Kluci jen pokrčili rameny. Pokračovala jsem.

„Čím jsi to kreslíte?" Doufám že jim došlo co myslím. Vypadají na věk ve kterém si už rozhodně nemalují na kůži srdíčka nebo jména nejlepších kamarádek.