Světla v nás

Kapitola 9- Komu věřit?

Znáte ten pocit, když na něco čekáte, na něco důležitého nebo rozhodujícího a máte tendenci se rozběhnout a zase cítit pod nohama pevnou zem? Ano? Můžu vás uklidnit, je to zcela normální. Stupně tohoto duševního neklidu se však liší.

Zaplétáte prsty do sebe a jemně pohupujete nohama. Mírná nervozita.

Předchozí symptomy plus hučení vlastní krve v uších a moc nápadné hledění na všechny světové strany. Střední nervozita.

Nekontrolovatelné dýchání, rozmazaný okolní svět, snaha o klid za pomoci nesmyslných tvrzení, které produkuje vlastní mysl, brnění žeber, nutkání křičet z plných plic a o pozornost se hlásí dávící reflex. Panický záchvat.

Všechny kategorie jsou obvyklé a asi uzpůsobené člověku. Nikdy jsem nenašla jiné, kromě lidí s automatickým zachování klidu podloženého logickým uvažováním. Ti "chytří" jak s oblibou říkám. Po dnešku měním názor. Existuje ještě jedna, ostatním druhům neznámá skupina, která je vytvořena speciálně pro mě a která posouvá hranici starostí z očekávání.

Představte si kombinaci všech těchto vrstev. Ty spojte s ideou nového skrytého světa, v kterém se jako hadi v řece proplétají temní lovci stínů se zářícími ostřími, žijí v něm odpudiví a hlavně smrtelně nebezpeční démoni. A ach! Abych nezapomněla! Z nějakého absolutně neznámého důvodu k téhle sektě samozvaných ochránců dobra asi patřím. Čirý strach.

Sevřela jsem pevněji okraj růžové kašny uprostřed náměstí, když se mě zmocnila závrať. Pět minut po třetí, pomyslela jsem si. Takkdesakradohájetenčernovlasejprimátvězí? V dalším okamžiku jsem té myšlenky zalitovala. Zároveň jsem pocítila úlevu, netušíc odkud se vzala.

„Baf," pronesl potichu neznámý hlas s dlaní na mém rameni.

Vyjekla jsem a převrátila se směrem do kašny. Očekávaný pád do vody se ale neuskutečnil. Z potupy mě zachránila rychlá ruka, která se omotala kolem mého pasu a prudce mě přitáhla k sobě.

„Musíme se přestat setkávat tak vyděšeným způsobem," zazubil se. Jáchym. Vypadal že má dobrou náladu.

A koho jiného jsi jako čekala? Pořád si doufala, že tohle je jen další sen?

Vymotala jsem se z jeho sevření. „Nevím jak u vás, ale my se prvně pozdravíme. Až potom házíme své známé do ozdobných vodních nádrží."

Vypadal trochu zaskočeně. Čeká snad holčičku, která ho bude bezmezně obdivovat?

„Nechtěl jsem tě tak moc polekat," řekl bez výrazu, „ale na to že bojuješ s démonama by tě neměla žádná kašna ohrozit, ne?"

Nasadila jsem nasupený výraz. Tahle konverzace se nevyvíjí tak uvolněně jako ta předchozí.

„Vyjasněme si to, jo? Ty lovíš tyhle zrůdy, ne já. To, že jsem jednoho zabila, nebo ho prostě odklidila se prostě nestalo. Nikdy už takovou blbost neudělám. Teď chci slyšet všechny detaily dokud mě nepřesvědčíte, že to všechno nebyla jen snůška lží."

Pozvedl ruce na znamení obrany. „Máš pravdu. Osobně, taky bych asi úplně nevěřil. Na druhou stranu, hodně toho už víš." Naklonil hlavu lehce na levou stranu já se nemohla zbavit domnění, že je tohle gesto pro něj typické. Bez jakéhokoliv skrývání mě sjížděl pohledem jako bych byla nějaký ohrožený exemplář a on se bál, že se i při minimálním pohybu rozpadnu. Zajímavé. V jednu chvíli oplývá přímostí a hned na to se do jeho pohledu vloudí starost kombinovaná neskrývanou jemností. Matoucí. A to v mě vzbuzuje nutkání zjistit o něm víc. Nezapletu se potom ale do tohohle světa ještě víc?