Světla v nás

Kapitola 18

Vyšla jsem z pokoje v levém křídle. Většina se nacházela tady. Posunula jsem si brýle zpět na nos a pořádně sevřela masivní tituly z mého pokoje. Mířila jsem do knihovny s cílem je vrátit. A pár si půjčit. A zůstat tam pár hodin.

Sebevědomě jsem kráčela po chodbě a nevědomky se rozhlížela. Zdi byly pokryté portréty vůdců institutu a starodávnými kresbami. Pořád tady převládala zlatá, růžová a stříbrná. Mohlo za to to, že lovci prostě žili v kostelech, katedrálách, synagogách a dalších náboženských památkách. Všude samí andělé a výtažky z bible.

Procházela jsem hlavní chodbou v druhém patře, když jsem uviděla pobíhat tři malé děti.

„Běž Lijáno!" zavolal kluk s blonďatou čupřinou. Lexa si nikdy nedal pokoj. Chytil Lily za levou ruku a druhou Elenu. Pak se začal roztáčel. Děti se smáli, když se motaly rychleji. Zašpinily koberec, pomyslela jsem si když jsem uviděla bahnité šlapance. Apolena nebude ráda. Hodně si na kobercích z 18. Století zakládala.

„Nechcete se trochu uklidnit?" zavolala jsem k nim marně přes hromadu knih. Vřískaly dál. Zoufale jsem se usmála. Ať si hrají, dokud mají čas.

Točily se už tak rychle, že obě holky plandaly ve vzduchu. Pištěly tak nahlas, že kdybych nenesla šest obrovských knih, zakryla bych si uši. Chtěla jsem jít dál, ale to by nebyli oni, kdyby zase něco neprovedli. První se pustila Elena. Letěla přímo na přepychový stolek s ručně malovanou porcelánovou vázou ze 17. století a s obrazy run na slunci. I Když měla teprve osm, stolek to pod tím nárazem nevydržel. O váze nemluvě. Všichni se svalili na hromadu.

Už jsem měla namířeno k Eleně, abych jí z trosek pomohla, ale vyrušila mě druhá z holek. Lexa bohužel neudržel ani Lilianu, která se rozlítla opačným směrem. Moje nezbedná sestra si to mířila přímo na mě. Odehrálo se to dost rychle. Obě jsme skočily na zemi, zavalené spoustou knih. To jsem si alespoň myslela. Ze světa se staly šmouhy jako rozpitý papír. Odstrčila jsem ze sebe knihy a neobratně se plazila po podlaze snažíc najít své brýle. Ruka mi sjela po červeném přebalu sedmisetstránkové knihy Stručná historie lovců stínů. Ucítila jsem obroučky a nasadila jsem je zpět na jejich místo. Obratně jsem vyskočila s úmyslem zhodnotit situaci. Oči mi padly na letící nůž z Lexova rukávu, který také neudržel rovnováhu a svalil se na zem.

„Neříkal jsem ti snad, abys ten nůž v rukávu nenosil, dokud ho neumíš používat?" ozval se hlas kousek od nás.

Odsunula jsem knihy ze země a podala ruku malé rozcuchané hnědovlásce. „Žiješ, Lily?" zeptala jsem se, když se sestra zakuckala.

„Jo," pípla a prstíky si odstrčila vlasy z čela.

Zamračila jsem se. „Co jsem ti říkala o tom česání? Nemůžeš tady pochodovat jako hastroš. Aspoň se na ty lumpárny učeš, když už ničíš ty přepychové památky," dodala jsem když jsem viděla její kajícný pohled. Hned zvedla hlavu a usmála se.

„Já za to nemůžu, myslel jsem že ho mám dobře upevněný!" hádal se opodál Lexa.

Ben se podíval velice pomalu na koberec, na stolek, rozbitou vázu, na Elenu, která vylézala ze směti střepů a starého dřeva a chytil ho za ramena. „Vyhýbáním se tréninku si nepomůžeš."

„Ale já se ničemu nevyhýbám!" snažil se vykroutit. Ben se na něho jen podíval. „Dobře. Tak možná trošičku," zamumlal a palcem s ukazováčkem naznačil jak málo to bylo.

Ben pokýval hlavou. „Apolena vás nehlídá? Měli jste teď cvičit," řekl, když se podíval na hodinky. Nemusel pokládat otázku, má dobrý postřeh a znalost rozvrhu.