Světla v nás

Kapitola 3 - Co voda nesmyje a houba nevydrhne

Zamknula jsem dveře koupelny, v rychlosti ze sebe shodila oblečení a vlezla do sprchy. Pohnula jsem zapínáním a nechala na mé tělo stékat horkou vodu. Zesílila jsem teplotu dostatečně na to abych mohla s přehledem uvařit své myšlenky.

Klid. Už je dobře.

Obejmula jsem se pažemi a tělem mi projelo nepříjemné mrazení. Trochu paradox.

Zachvěla jsem se. Za poslední hodinu už po několikáté. Vážně nevím, jestli se vůbec někdy přestanu klepat.

S roztřesenýma rukama jsem jezdila houbou po kůži. Zatlačila jsem a snažila se vydrhnout ten oranžový pohlcující pohled, který se na mě vytrvale držel a nechtěl pustit.

Civil. Opřela jsem se o stěnu.

Vnitřní zrak. A vypnula vodu.

Nephilim. Promnula jsem si spánky a chytila se za vlasy.

Možná bych je mohla pustit. Přece jen nechci být plešatá v patnácti.

Začala jsem se sušit a přemítala o událostech dnešního odpoledne.

Nemám ani nejmenší tušení jak jsem se donutila po tom incidentu pohnout z místa a odejít z židovské čtvrti. Vím, že jsem stála a upřeně sledovala prostor, kde ještě před malou chvílí stály tři postavy. Lidé procházející kolem se na mě dívali jako kdybych viděla ducha, což není zas tak daleko od pravdy. Docela náhoda že začali chodit až se na ulici přestaly pohybovat zelené obludy. Na tom ale asi stejně nezáleželo, napadlo mě když jsem si vzpomněla na zmatenou stařenku.

Vratkým krokem jsem se vrátila na zastávku a nasedla do autobusu opotřebeného roky ježděním po rozbitých silnicích, který jsem k mému velkému údivu stihla. Bydlím ve vzdálenější části města a i přes mou nevoli jezdím- nedostala bych se do školy brzo.  Opřela jsem se o okýnko a energicky do uší vrazila sluchátka. Potřebovala jsem na chvíli vypnout. Ale jakmile se za mnou zaklaply domovní dveře, celé to na mě dolehlo s novou a větší silou, která mě svou vahou totálně uzemnila. Sprcha trochu pomohla, ale ne dost. Ještě pořád jsem cítila ten nechutný pocit nadvlády nad vlastním tělem.

Teď následovala výprava do kina, která zahrnovala oblékání, fénování a cestu zpátky. A proč jsem teda vůbec jezdila domů? Kino začíná v osm a hodinky ukazují teprve tři. Neměla jsem sebemenší touhu zůstávat tam o něco déle, když už jsem se mohla chystat, a taky jsem neměla chuť se tam vracet. Nemůžu Al ale znova zklamat. Už tak na ni nemám poslední dobou vůbec čas a navíc se kino nachází úplně v jiné části města a s ní se mi nic nestane.

Rozhodla jsem se tomu věřit. Logika vyhrála nad strachem. A tak to musí být.

****

Seděla jsem v podobném autobuse, opírala se o stejně špinavé okýnko a měla pocit že můj život je kruh.

Když jsme zastavily, zdálky na mě mávala rozevlátá postava. Alice. Naše Alenka. Občas jsme jí tak říkaly, podle Alenky z říše divů. Stejně roztržitá, smála se její maminka. Al vždycky uraženě nafoukla tváře a působila dojmem hladového křečka připravujícího se na zimu.

„Ahoj, bejby," řekla a pokusila se napodobit sexy hlas Patricka Swayzeho.

Zasmála jsem. Takové odreagování potřebuju. Jemné a zcela nepozorné.

„Moc hraný," zažertovala jsem, „ale příště se to určitě podaří," mrkla jsem provokativně jedním okem a vzala ji kolem ramen.

„Sakra," zaklela a objetí mi opětovala, „vážně jsem to trénovala a doufala, že už nebudeš sedět v koutě," pronesla zkusila mé mrknutí napodobit. Marně. Opět skončila s výrazem šilhajícího piráta.

„Hej, ne všichni jsou tak dokonalý jako ty, Miko Volkerová, takže si ty triky nech pro sebe," pustila mě a dloubla do žeber, „jinak řeknu celý tvý jméno," pohrozila.

„Chceš snad abych dostala kopřivku?" dotázala jsem se a vrhla na ni zhnusený pohled.

Ještě jednou do mě strčila a já po ní gesto vesele zopakovala.

A když se naše hrudě zvedaly pod náporem smíchu, a slunce se rozhodlo zajít za obzor, svižným krokem jsem se vydaly ke kinu.

Ahoj, přidávám novou kapitolku. Zítra nebo pozítří ale můžete očekávat už něco delšího a konečně i záživného.

 Eliškja