Světla v nás

Kapitola 12- Nový mazlíček

Křup. Větvičky na zemi praskaly pod dusotem našich nohou. Slunce už dávno zapadlo, horko kolem nás však neopadalo. Kdyby nebylo stínů, které házely nebezpečně vyhlížející stromy, nikdo by nezaznamenal jeho odchod za obzor. Nenávidím letní noci. Dusné a zpocené. Nabrala jsem vzduch do plic. Už teď jsem pracovala na kyslíkový dluh. Neumím běhat.

„Dělej, uteče nám!" zařval Jáchym asi deset metrů přede mnou. „Nezmínila jsi se o tom, že neuběhneš ani pár metrů," pronesl kousavě.

Já ti dám pár metrů. „Myslím, že si taky nepamatuju něco velký hnusným démonovi!"

„Jak jsem sakra měl vědět-" načnul svou obranu. Možná by i pokračoval, kdyby ho teda nehonila ta obluda.

Za mými zády se ozvalo hrozivé zavřísknutí. Trochu jsem se bála o přílišnou pozornost okolí. Nezdálo se však, že by nás někdo poctil svou přítomností.

Otočila jsem se. Což se ukázalo jako jedno z těch horších rozhodnutí. Kořen mi neuhnul a tak mě čekal pád do ostružin.

Jáchym se okamžitě vrátil. „Dobrý?" zeptal se. Rychle jsem přikývla na souhlas, i když má kůže skýtala pár nepěkných šrámů od té prokleté rostliny. V záplavě adrenalinu jsem ale na nic než instinkt o přežití nemyslela.

V dálce se ozývaly dunivé kroky a země skoro nadskakovala. Při další netvorově zvuku mě Jáchym obratně vytáhl ze země. „Musíme se dostat na louku, jinak to nezabijeme. Tady by to začalo lézt na stromy."

Znovu se rozběhl a já se snažila držet tempo a zároveň se od něj moc nevzdálit. „Je to jen kousek." Na víc jsem se nezmohla. V krku mě pálilo a v každém svalu mi cukalo. Do dneška jsem vážně netušila, že jich mám tolik. Biologie není má silná stránka.

Nic neřekl a já viděla přibližující se pláň. Jakmile mě na lýtkách začala lechtat stébla dlouhé trávy oddechla jsem si. Přibližující řev mi ale na klidu moc nepřidal.

„Pojď ke mně!" zasyčel Jáchym, který už stál v bojovné pozici a chystal andělské ostří.

„Ithuriel," zašeptal a světlo ze zbraně protlo tmu. „Tu máš." Podal mi ostří, které jsem už dobře znala.

„Proč mi ho dáváš? Neumím bojovat," zavrtěla jsem hlavou s úmyslem mu ji vrátit.

„Ne," zastavil mě. „Třeba se ti bude hodit. Párkrát už jsem se totiž přesvědčil, že nejsi zas tak marná."

Neměla jsem náladu něco odsekávat. Několikrát jsem si věc v mých dlaních potěžkala.

Nechala jsem slovo splynout z úst. „Azrael."

Napodobila jsem Jáchyma a sledovala blížícího se démona.

****

„Miko, jdi otevřít," zavolala na mě máma když se v domě rozezněl zvonek.

Lehce jsem sebou cukla. Vím, kdo to je.

„Už jdu!" odvětila jsem a prakticky sletěla ze schodů.

U dveří jsem se pozastavila. Doopravdy se to chystám udělat? Pošlu na rodiče démona? Teda, skoro.

Pomalu jsem vzala za kliku. Než jsem stačila otevřít a použít nějakou zdořilostní frázi, černovlasej primát se jako pára protáhl dovnitř.

„Máš pokoj? Musíme si promluvit. Měl bych ti asi dát pár informací než začneme," vyrchlil Jáchym jednotoně v co nejkratším časovém úseku, který jsem mohla zaznamenat.