Světla v nás

Kapitola 16

Dojela jsem domů. Řidič měl na můj vkus příliš dobrou náladu a chtěl si povídat. Normálně se s ním bavím ráda, ale po dnešku nemám náladu na nic. Půjdu prostě spát.

Otevřela jsem a splaskla jako balonek. V chodbě stála nakvašená máma a její blonďaté vlasy byly neučesané. Vždycky byla taková upravená. Číro znamenalo zlost. Za ní stál táta.

„Miko, kdes byla?"

Au. Musí být naprosto rozčílená, protože je ráda že vystrčím paty z domu. Nestará se o to kdy příjdu. Věří mi.

„Mami, na to se mě přece neptáš."

Ruku si položila na tvář a já poznala, že doopravdy naštvaná není, má prostě strach.

„Miko, co těď s tebou děje? Víš, já si všímám. Poslední měsíce špatně spíš, i když tenhle problém už jsme měli. Takže tohle mi divné nepřišlo. Máš noční můry. Slyšíme tě skoro každou noc. Zhubla jsi přes sedm kilo. Jsi roztržitá. Jsem moc ráda, že trávíš čas s Alicí a s tím novým klukem. Toho minulého jsi nám ani nepředstavila. To ale není hlavní. Miko, řekni, vrací se ti to?"

Kdyby jen tohle! Chtěla jsem vykřiknout. Nenapadlo mě že si to někdy budu myslet.

„Ne, mami. O tohle vážně nejde," snažila jsem se rozmyslet co dál. „Jde o něco jiného. A já vám to vysvětlím. Jen už jsem tak moc unavená, že mluvit nedokážu. Jak zítra příjdu ze školy, tak se o to pokusím. Prosím. Chci už jen spát," dořekla jsem z posledních sil s brekem.

„Pojď sem, zlato," řekla a přitáhla si mě. „Dobře. Vysvětlíš nám to zítra. Pamatuješ, že tě máme rádi, viď?"

S tváří na její hrudi jsem přikývla. Na víc jsem se nezmohla.

„Pojď. Zavedu tě nahoru."

V mém podkrovním pokoji byl pěknej bordel. Absolutně mě to nezajímalo. Lehla jsem si a máma mě přikryla. „Vím o tom zrcadle," zašeptala.

Už jsem se nadechovala, ale máma mě nenechala. „Povíš mi to zítra."

Pohladili mě po hlavě. To udělali naposled před rokem. Vážně se báli. Uslyšela jsem dobrou a pak už nic.

****

„Něco od tebe potřebuju," řekla krásná žena s plavými vlasy. Stála na prkené podlaze před starobylým stolem pokrytým pergameny.

„Co?" zeptal se stydlivým hlasem muž se zlatými kudrnami. Byl vysoký a elegantní.

„Netroufám si být nezdvořilá, ale stejně tě o to chci požádat," odpověděla a popošla blíž. On se evidentně napjal. Jakoby se jí bál. Ale nepohl se ani o píď.

Oplatil jí to odhodlaným pohledem. „Ty nikdy nejsi nezdvořilá."

Usmála se, ale z očí jí čišely obavy. „Andělská znamení jsou tak krásná a mocná. Tu sílu, jenž nám je dovoleno čerpat, ani nevíš jaká pocta to je-"

„Přede mnou nemusíš plýtvat takovými slovy. Jsem tvůj přítel. Řekni co tě trápí."

Tak moc by se k ní chtěl přiblížit. Tak moc.

„Napadlo mě, jestli by nešly spravit nástroje. Ty, kterými můžeme kreslit uzdravení, sílu," dořekla a prudce vydechla.

Zkoumavě na ni pohlédl. Vypadala tak křehce jak tam stála v černých šatech, skoro bílých vlasech a zastřenýma modrýma očima. Věděl ale, že křehkost mezi její vlastnosti rozhodně nepatřila. „Vlastně je to úžasný nápad, přímo skvělý!" V očích se mu zablísklo. Opravdu! Jak primitivní a dokonalé! „Je opravdu příšerné jak se lámou! Mal, jsi úžasná!" řekl a pak se chytl za tváře. Nemohl si dovolit takhle k ní přilnout.