Světla v nás

Kapitola 2 - Šupiny, které štěstí nepřináší

Pro jistotu jsem dvakrát zamrkala a přivřela oči. Té skutečnosti na kterou se mi naskytl pohled jsem věnovala výraz plný zmatku, udivení a čirého strachu. S pusou spadenou snad až k bradě jsem nepokrytě zírala na tu scenérii.

Co jsou k sakru ti muži - jestli se teda tomu tak vůbec dá ještě říkat - zač? První co mě napadlo byli ufoni. Nemyslím si ale, že to jsou obyvatelé jiných planet. Vypadali jinak. Sice teda nevím jak by měl správný mimozemšťan vypadat, ale nějakou podvědomou představu jsem si už vytvořila.

Začala jsem si okusovat nehty. Uklidni se! Na panikaření nemáš čas! Dobrá, dobrá, zkus myslet logicky... Hm, tamta kachlička vypadá docela vyvrženě, no jo, čeští dělníci... Kristova noho! Přestaň se rozptylovat!

Sevřela jsem ruce v pěst a na chvíli zavřela oči. Nádech, výdech. A znova. A ještě párkrát. Možná trochu přeháním, ale vážně mám nakročeno k hysterii.

Dobře. Zkousla jsem si ret abych předešla zrychlenému dýchání, které by mě mohlo prozradit. Opřela jsem se dlaněmi opět o zeď a začala si postavy detailně prohlížet.

Asi sedm metrů přede mnou postávaly tři zelené postavy a jejich těla se otřásali pod vlnami smíchu, který připomínal spíš skučení psa po třech vakcínách proti vzteklině než projev radosti. Hej ty blbko! Ber to trochu vážně! Přece jenom vidíš nebo máš halucinace o obludách, o kterých nevíš jestli jsou životu bezpečné.

Všichni vypadali na chlup stejně. Je tohle vůbec geneticky možné? Špatná otázka. Tohle popíralo zákony genetiky už o té doby co jsem uviděla jejich zelenou šupinatou kůži a ocas. Počkat. Ocas?

Zadívala jsem se na tenké a dlouhé výběžky vycházející z takových míst, kterých jsem si rozhodla radši nevšímat a se soustředila na zbytek.

Ocas rozhodně nebyl ani zdaleka jediná zvláštnost, kterou jsem objevila. Při konverzaci, kterou mezi sebou muži vedli jeden divoce gestikuloval, a tak odhalil plovací blány spojující jeho prsty. Museli tedy mít něco mít společného s vodou, takže s tím rybníkem na jaře jsem se poměrně trefila. Ty končily ostrými drápy a já radši ani nechtěla myslet na to, co všechno mohli proříznout...

Nesmíme opomenout jasně oranžové panenky, v kterých jakoby proplouvala temnota. Jemně si razila cestu a snažila se pohltit celý prostor, ale nikdy se jí to nepodařilo. Nedokázala jsem přesně určit nebo pochopit jak vůbec dokážu vidět s takovou přesností ale ta podivnost mě k sobě nějak táhla.

Než jsem dokázala něco udělat nebo se pokusila zjistit co se to děje, mé nohy vykročily samy od sebe a dovedly i zbytek těla z úkrytu. Stála jsem jen kousek od nich v naprostém ochromení a nezmohla se ani na slovo. A ani to nešlo. Paralýzu asi nezpůsobil šok z odhalení, protože i když jsem došla k závěru, že nastala správná doba vzít nohy na ramena a začít křičet z plných plic, nic z toho jsem neudělala. Prostě jsem tam bez hnutí stála a vyčkávala na svůj ... Určitě ne osud. Ten nesmysl úplně nenávidím. Příjde mi to jako přesvědčování lidí o jejich bezmoci nebo něco jako myšlenka výsledku bez ničeho.

Na svůj... Třeba ortel? Hm, dneska boduju.

Přivřela jsem oči a očekávala okamžitou pozornost. To se však nestalo. Prostě pokračovali v debatě jako bych tam ani nestála a nepřipravovala si v duchu pohřební řeč. Odpočívej v pokoji Miko. Budeš nám moc chybět. Teď se přesuňme k bufetu plného jídla, které už Mika nikdy neochutná, dohodněme se kdo si rozebere její videohry a kterými knížkami z její knihovny budeme v zimě topit. Amen.

Když už se ve mně začala rodit naděje, že odsud možná odejdu živá, poněvadž jsem absolutně neupoutala jejich pozornost, se všechno posralo.