Světla v nás

Kapitola 7 - Vila Lőw-Beer

Někdo tvrdí, že nejlepší místo k přemýšlení je voda. Někdo příroda. Podle mě se nejlépe přemýšlí v autobuse. Námitky typu moc lidí nebo otřesy způsobené dírami v silnici hrdě vyvracím se sluchátky v ruce. Na místě jako je autobus nejlépe poznáte osoby s vámi sdílející společný prostor. Nejlépe když jsou v páru. Někdo se rozhlíží a snaží se posouvat hranici nenápadnosti tím, že se pokouší chovat co nejvíce škrobeně a malými gesty vykonávat činy potřebné k přežití cesty za oponou odrbaného sedadla. Jiní zase mrkající očima vyhledávají někoho známého ke konverzaci směřované na žádné vzpomínky z pátku. Dívky, většinou s kabelkou, nadhodí zubatý úsměv a rty, většinou natřené bezbarvým leskem, taktně, ale s jistotou o přijetí, pronesou žádost o přisednutí. Debata začíná. Hlasitý smích nesoucí se uličkou zalézá do všech koutů vozidla hromadné dopravy. Kluci, většinou s účesem popírající gravitaci, hodí na znamení pozdravu hlavou a s výrazem jakože mají všechno na háku se stejně jako dívky optají na místo k sezení, jen s rozdílem použití ignorantského "můžu?" nebo prostě jen ohranou frází "zdar" a tlumeně, většinou je to způsobené kuřáckými plícemi nebo právě probíhající mutací, polemizují o účinnosti odlišných druhů alkoholu, místy pro dodání živosti vyřknou nějaké ty vulgarismy a časté nazývání protějšku kastrovaným býkem nesmí chybět. Pak tu máme takovou prostřední skupinu a do ní z většiny zapadám i já. Vyznačujeme se pokusy o splynutí se zamlženým okénkem, sluchátky na plno v uších a když si náhodnou přisedne někdo známý, pokoušíme se z toho vytěžit co nejvíc zábavy a informací, takže nějak neúmyslně pomáháme člověku vytvářet si o nás obrázek. Jsou tu i jiní, kombinace všech tří skupin a ty já obdivuju. Takže dejme tomu za půl hodinku pozorování, kterou strávíte v autobuse, vámi projde dost myšlenkových pochodů na celý den. Pozastavíte se u jedné vlastnosti, tu rozvedete, myšlenka se začne větvit a máte tu přemýšlení, ke kterému jste vlastně ani nechtěli dojít. Nebo se prostě vlivem ubíhajícího okolí za sklem zamyslíte nad vaším životem a jestli jste jako v mém případě emocionálně nevyspělá puberťačka, bude vám akorát smutno. Takhle bych shrnula mou teorii proč chtě nechtě přicházíte o iluze nejčastěji v tomto dopravním prostředku.

Celý víkend, od té páteční události s démonem a kluky, si snažím udělat řádný přehled o tom co vím. Dokonce jsem si založila i takový zápisník, pomocníček s vypořádáním se s touhle "neobvyklou" situací. Zapsala jsem tam vše, co jsem pochopila z vyprávění a ze setkání s těmi zelenými obludami. Teď už teda s démony. Kapitola o nich je z většiny prázdná a obsahuje, že někteří mluví a dokážou ovládat mysl, že po zabití prostě zmizí. Netuším kam. Možná do pekla? Moc pobožné. Jediný druh, který znám, se pravděpodobně jmenuje, teda alespoň podle Googlu, hydra. Je to něco jako nezmar, teda vypadá to tak, mělo to schopnost narůstání dalších končetin a celkově tvarem to bylo dost podobné. Ale asi tisíckrát větší a děsivější. Oklepala jsem se. No, víc nevím.

Lovci démonů neboli nefilim, jak mi tak nějak samo od sebe došlo díky pojmenování mě těmi šupinatými dříve téhož odpoledne, proti nim bojují. Normální lidé je nevidí, protože používají runy, znamení, která jim prokazatelně propůjčují zvláštní schopnosti jako třeba tu "neviditelnost" nebo hojení. Toho jsem živým důkazem. Vyhrnula jsem si rukáv kostkované košile. Znamení bylo pryč. Památkou mi zůstala malá bílá jizvička. Neříkal náhodou, že runa kterou má na hřbetu ruky je permanentní? Ne že bych teda zrovna chtěla tetování.

Když je normálním lidem nějaká nanesena, propadnou bolestí šílenství a stanou se z nich zavržení. Někdo z nich dělá otroky, ale umírají brzo. Jak může někdo tak bezohledně zahazovat lidské životy a způsobovat utrpení? Každý ten člověk na kterém vykonali něco takového měl rodinu, přátele, kteří ho postrádají. Skoro denně vídám ve zprávách nebo novinách profily ztracených lidí. Co když jim taky někdo provedl tuto zrůdnost a pak se jich jednoduše zbavil? Nemohli dostat ani řádný pohřeb a jejich blízcí žijí nadále v naději, že jednou možná, možná zaklepou opět na dveře domu a natáhnou ruce k objetí.