Světla v nás

Kapitola 8- Svítící meče a báchorky

Zbytek prohlídky si pamatuju pouze mlhavě. Průvodkyně se s námi rozloučila, zavřela bránu a my se vydali vstříc Brnu. Právě stojím na konci hada tvořeného naší třídou a netrpělivě čekám na rozkazy.

„Doufám že jste všichni poslouchali, protože to už opakovat nebudu. Máte hodinu a půl rozchodu. K tu nebude včas, tak, tak..." trochu se zasekla Květáková. Čekala jsem na moment záseku z nedostatku vzduchu způsobeného nekonečným monologem už nějakou dobu.

„...tak uvidí!" dořekla asi s úmyslem zachovat si trochu hrdosti. Pozdě. O čtyři roky.

Otočila jsem se na patě a začala se s Al proplétat o něco hustším davem než obvykle. Později jsme se dostaly k lavičkám u kašny a s oddychnutím se posadily.

„Máš hlad?" zeptala se Al a s bezmyšlenkovým pohybem si pohladila břicho.

Jídlo byla ta poslední věc na kterou jsem myslela. „Ani ne, ale jestli chceš můžu jít s-" Poslední slova jsem však nedopověděla, protože z davu na nás mával kluk se špinavě blond vlasy. Už když jsem uviděla ten rozčepýřený- nevím jestli se tomu dá říkat účes- tušila jsem, že jsem ztratila její pozornost. V tom shonu jsem úplně zapomněla na fakt, že nejsme jediní kdo mají dneska zájmový den. Al zamávala nazpět a postava se začala vynořovat z chumlu zamračených lidí. Působil mezi ostatními jako pěst na oko. Jako kdyby jste přišli na pohřeb ve žlutém kousavém svetru a k polekaným výrazům hostů jen s pokrčenými rameny pronesli: „Co? Myslel jsem, že žlutá nebožtíka probudí a venku je přeci tak nádherně, nedáte si čaj?" Jenže vás neodradí nasupená tvář přihlížející vdovy, vy ještě donutíte okolí tancovat lambádu. Ano, přesně tak působí Christopher. Další člověk, kterého si nedokážu představit s mrtvolama. Budou s Al dobrá dvojka.

„Ahoj holky! Tak co vila?"

První zareagovala Al. „Super, co váš výlet?"

Ušklíbl se. „Měnil bych za vaše. Myslel jsem, že usnu. Do muzea zemědělství už nikdy." Usmál se. Al taky. Zase jsem třetí kolo u vozu.

„Jdete na oběd? Já umírám hlady. Můžem jít spolu."

To určitě. Než stačila má kamarádka odpovědět, ujala jsem se debaty já. „Běžte spolu, mě se moc nechce."

„Nebude ti to vadit?" zeptala se, ale už se začala zvedat a já viděla, že chce jít. Nedivím se. Chris je super. A já bych asi nezvládla další debatu o LAM a stádiích rozkladu plic člověka pohřbeného šest metrů pod zemí. Většinou nevím co ty zkratky znamenají. Ale když si nějaký názvy vyhledáváte, moc radosti vám to nepřinese a budete smutní. Výjimky typu Al a Chris se nepočítají.

Pousmála jsem se. „Ne, jen běž."

Rozloučily jsme se a já je sledovala až k restauraci na rohu. Holubi kroužili kolem mých nohou. Vyndala jsem z tašky rohlík a začala ho drolit na menší kousky.

„Na, puťa puťa!" Jako na povel se ke mně slétlo asi patnáct dalších opeřených obdivovatelů. Tahle malá událost mě potěšila. Aspoň někoho to ke mně táhne, pomyslela jsem si.

„Nechápu proč ty městský popelnice krmíš." Při tom zvuku jsem polekaně nadskočila a tím vylekala i pár mých šedých společníků.

Reakcí na mé zděšení mi bylo jen uchechtnutí. Otočila jsem hlavu. Věděla jsem kdo to bude.

„Ty jsi ten zabiják," zašeptala jsem a nespouštěla z toho černovlasýho primáta oči.

Znovu smích. „No, vzhledem k tomu, že jsi ho zabila ty, nevím jestli je tvé pojmenování mé osoby sprá-" přestal jakmile si všiml mého výrazu. „Jasně, promiň. Takže začneme od začátku, jo?"