Světla v nás

Kapitola 6 - Svět stínů

K odvaze mě nutí strach.

-Ovidius

Za účelem lepší pozice jsem si poposedla. K ničemu. Malé, ale přesto ostré kamínky mě řezaly do kolenou. Pokusila jsem se odlepit od zdi a tím v nich snad vyvolat pocit, že jsem připravena slyšet opravdu všechno. Myslím, že se mohu považovat za poměrně flexibilního člověka, že se dokážu otevřít novým možnostem. Ale upřímně, démoni? Mou vnitřní intuici, která mě zatáhla do boje s tou obludou a začínala úplně bezdůvodně věřit těm ošlehaným tvářím sedící naproti, se snažil nahradit osten pohybnosti. Zavrtával se ve mně, natahoval své pracky aby mi navrátily zdravý rozum, ale nedokázal to dost hluboko. Bojoval neústupně, přesto na vítězné straně pořád stála ta mrcha. A já byla připravena na všechno. Jen ne na tohle.

K mému očekávaní začal vysvětlovat Jáchym. Ne že bych se bála Teova výkladu, ale tušila jsem, že Jáchymovy odpovědi mi pomohou ušetřit čas.

„Budu odpovídat v pořadí jak si chtěla, ale zaručuju ti, že tě odpovědi zmatou ještě víc," upozornil mě a já mu pokynula aby pokračoval.

Nadechl se. Tohle asi potrvá trochu dýl. „Říkáme si lovci stínů. Naší prací je zbavit tenhle svět démonů a zároveň držet ten druhý, svět stínů, v nevědomosti civilů neboli normálních lidí. Vnitřní zrak nebo jen Zrak, jak chceš, je něco díky čemu nás vidíš. Když jsme my, lovci stínů, malí, dostaneme na hřbet ruky trvalé znamení, runu, která nám umožňuje vidět neviditelný svět. Praváci na pravou, leváci na levou. K tomu ostří, chtěl abys ho držela jen pro jistotu, nenapadlo ho, že se nezodpovědně vydáš bojovat. Ostatní nás nevidí protože Zrak nemají. Máme ho jen my, občas se ale stane, že civil má trochu Zraku. Ovšem málokdy. Ta "tetování" jsou runy, znamení, která si nanášíme stélou a která nám propůjčují různé schopnosti. Pro civily jsou runy příliš silné, při nanešení se zblázní, bolest zaslepí mozek a stanou se z nich zavržení. Někdo je tvoří jen jako otroky, ale nevydrží moc dlouho. To, že jsi přežila znamená, že jsi jako my."

Nastalo hrobové ticho. Jáchym stiskl rty k sobě a propaloval mě pohledem plným očekávání. Zlehka jsem pohupovala hlavou a snažila se zpracovat ten monolog, který vyvřel na povrch mnohem víc otázek než na které odpověděl. Dobrá, tohle musím zpracovat. Mám pocit, že se točím na kolotoči nebo v nějakém kruhu, protože se se opakují dva děje- démon, otázky, démon, otázky. Paradoxně sedím v rohu. Snažila jsem se najít nějaký bod, který by mě mohl na chvíli zaměstnat a já nemusela koukat na ty idioty. Chci utéct. A možná to není ten nejhorší nápad. Základní informace mám, tak co udělat za touhle kapitolou čáru? A hodně tlustou. Tak nějak jsem se smířila, že vidím asi jiné věci než ostatní, ale má praxe v ignoraci dosáhla vysoké úrovně a z toho usuzuju svůj budoucí úspěch nenechat se rozptýlit dalšími podivnými existencemi. Z jejich pohledů jsem vycítila jistou dávku nátlaku na mou osobu. Takže prvně odvrátím jejich pozornost, což teď nebude těžké. Potom prostě rychle vyskočím a uteču, východ je ode mě kousek a autobus staví za rohem. Podle kostelních hodin bych to měla ještě stihnout. teda pokud to uskutečním hned.

„Rozumím, ale je toho na mě trochu hodně," řekla jsem naoko omluvně.

„To nic, nemůžeme čekat že ti bude všechno jasné, určitě máš spoustu dalších otázek," odvětil smířlivě Teo a odměnil mě zlehčujícím výrazem.

Sžíraly mě vůči němu výčitky. Snaží se pomoci a já chci utéct? Potlačila jsem ten neomalený pocit. Ani je neznám. Nadechla jsem se a dělala, že se chci na něco zeptat, ale v poslední chvíli jsem se jakoby zastavila.

„Děje se něco?"

„Asi nic, ale, no, myslím, že jsem tam za autem viděla nějaký pohyb," pronesla jsem roztřeseným hlasem a ukázala na konec parkoviště. Nepřišla žádná odpověď, kluci však okamžitě vyskočili do bojových pozic a vydali se k místu s imaginárním nebezpečím. Poslední příležitost utéct. S odhodlaným pohledem jsem se neslyšně přiblížila k východu a za ním se rozběhla úplně.

****

Další démon? Nestačilo to už pro jeden večer? S Teem po boku jsem došel k místu kam ta holka ukazovala. Holka. Až teď mi došlo že ani neznáme její jméno. Řekl jsem jí o nebezpečném světě stínů, ale nezeptal se na jméno? Jak okouzlující. Ještě víc okouzlující bylo to, že jsme nic nenašli.

„Asi se ti to jenom zdálo, po tom všem bych se ani nedivil," zavolal k ní Teo a zamračeným pohledem pořád skenoval auto. Když se ale nedostavila žádná odpověď, otočili jsme se. Trhl jsem sebou. Nikdo tam nestál. Na zemi ležel jen ten blbej kapesník.

„Sakra, sakra, sakra!" Teo se chytil za hlavu. „Je to moje vina, museli jsme ji příšerně vyděsit!"

„Není to ničí vina," snažil jsem se ho uklidnit, zvedl kapesník a strčil si ho do kapsy. „Kdybys byl v její kůži, asi bys taky hned moc věcí nepochopil a určitě bys nechtěl zůstat v okruhu dvou lidí, kteří zabíjí démony. Vsadím se, že šla prostě domů, ale pokud si tak moc chceš popovídat a pokusit se jí uklidnit, tak o ulici vedle je autobusová zastávka. Možná šla tam." Už než jsem to dořekl jsem věděl, že si Teo další pokus nenechá ujít. Na to ho znám až moc dobře. Někdy si říkám jak to se mnou dokáže vydržet, ale pak si vzpomenu, že naše pouto má dvě strany. Jako mince, žádná strana není sice stejná, ale ani jedna nepřevyšuje tu druhou.

Prudce se na mě otočil a začal nabírat tempo. Utíkali jsme a kolem mě se obaloval suchý letní vzduch a jeho těžkost naléhala na má bedra. Když jsme se se skřípěním bot zastavili na vyviklaném chodníku, do nosu nás praštil smrad levného paliva a v očích se leskl odraz odjíždějícího autobusu.

Teo se žuchnutím dopadl na posprejovanou lavičku a protřel si unavené oči. Na roztrženém obočí se lepila zaschlá krev.

„Nemůžeme vědět jestli to byl její autobus, může taky bydlet v tomhle městě nebo v jiné části," začal jsem a se stejným efektem se svalil vedle mého věrného přítele. Odpovědí mi bylo jen neurčité zamručení. „A i kdyby, nemusíš mít strach, že už se s bezejmennou nesetkáme," zakřenil jsem se, čímž jsem si vysloužil nechápavý a trochu podrážděný výraz. Spokojeně jsem se opřel, zadíval se do nebe obsypaného hvězdami a vylovil, dříve světle modrý, teď z většiny červeně zabarvený kapesník. Teovy oči se rozšířily a já si užíval krátký pocit neurčité hrdosti.

„Jak...?"

„Musel jí vypadnout, když se kradla z naší ochrany." Nepřestával jsem se usmívat.

„Při chvílích jako je tahle vím, proč si můj parabatai."

„Možná by jsme jí ale měli nechat nějakej den aby si to srovnala v hlavě."

Přikývl. Chytili jsem se navzájem kolem ramen a vyšli vstříc zdánlivě nekonečné noci.

****

Ahoj všichni, kteří to dokázali přečíst!

PS. nenechte si zkazit dny strávené doma úkoly.

Eliškja