Světla v nás

Kapitola 13- Hlava v oblacích

Z lesa jsem vyšli před hodinou. A teď v tichosti čekáme na autobus. Nevím, jestli je tohle trapné ticho nebo ne. Spíš takové unavené. Jede to za pět minut.

První promluvil Jáchym. „Takže, asi to nějakou dobu potrvá. Praha není za rohem. Myslím, že by jsme se moc neměli zmiňovat o těch bojích a tak. Jasně, musíme jí povědět o tobě a tom ostří. Jen vynecháme tu část, že jsi už málem párkrát přišla o život-"

„Ne jenom já," podotkla jsem.

Promnul si čelo. „Baví tě mě opravovat, co?"

Neodpověděla jsem. Dostala jsem se do stavu, kdy i mluvení stojí hodně energie.

Pokračoval. „No, byla by docela dost vytočená a vytočenou Lauru nikdo nechce. A já nechci zemřít její rukou."

Pro sebe jsem se usmála. Ta holka se mi líbí. A to ji ani neznám, ale vypadá jako jediná bytost, které se náš obávaný lovec bojí.

V dálce se zaleskla světla. Jáchym se otočil ke mně. A obratně mi do rukou vtiskl Azrael. „Na, bude se ti hodit."

Překvapeně jsem k němu vzhlédla. „Co? Nejsem pořádný lovec stínů, nemůžu mít své ostří! Vždyť nenosím ani žádné runy!"

Tvrdý pohled mě zaskočil. „Dokázala si, že si s ním poradíš. Možná líp než kdo jiný. Příjmy ho."

Autobus zastavil. On nastoupil. Já se v duchu topila.

****

Tři dny. Tak dlouho se mi nikdo neozval. Když čekáme, čas se jeví velice pomalu. Protahuje se jako kočka na okně pod náporem slunce. Pak se zastaví. Třeba zaspí.

Koukám na okno, větrák zapnutý na plno. Přetáčím mobil v ruce a tuším, že brzo spadne. Nejsem hloupá, zkoušela jsem volat. Nic. Volaný účastník není dostupný, zavolejte prosím později. Později. Kdy? Po stovce hovorů ukončených robotickým hlasem si připadám jako stalker. Nebo šílená bejvalka. Tou myšlenkou se trochu zaobírám.

A z ničeho nic mě pohltí vztek. Nepochází úplně z ignorace, i když jeden z aspekt to je. Nenávidím všechno. Nenávidím všechny. Nenávidím sebe.

Nehty mi prorvou kůži. Nepouštím. Rudnu vztekem i vedrem. Zrcadlo mi ukazuje, co jsem to za stvůru. Hnusný, podělaný zrcadlo. Udělám výpad a ránu zasadím přímo doprostřed. Ozve se zvuk tříštícího se skla. Ty nejmenší kousky se do mé pravačky zabodávají s ladností a z na rankách se objevuje krev. Není jí dost, a tak buším do zbytků zrcadla s větší vervou. Hodím přístroj o zeď a přidávám druhou ruku. Jsou to jen střepy. Rozohním se ještě víc. Shodím všechny věci ze stolu. Tiskárna nesouhlasně zaskřípá. To ostří. Musím ho mít.

„Azrael," dostanu ze sebe se zatnutými zuby, když konečně zbraň najdu.

Tam kde viselo zrcadlo zeje světlejší plocha než zbytek zdi. Nechci ji tam. Ať zmizí. Zařvu a sekám. Každý úder za sebou zanechává černotu.

Nevím jak dlouho pokračuju v hromadném ničení všeho kolem sebe. Setmělo se a na mě padá jakási únava. Ostří mi vypadne z ruky a já klesnu na kolena. Cítím se líp. Ale musím spát. Poslední věc, kterou vidím, než usnu úplně, je černý pentagram na holé stěně.

****

Jsem zpět. Letím. Na stejném místě. Ve stejnou dobu. Ale ne sama.

„Kdo jsi?" zeptám se a můj hlas zní jak z veliké dálky.