Světla v nás

Kapitola 1 - Bludy

Lokty jsem se opřela o matraci a vymrštila se do sedu. Zalapala jsem po dechu a snažila se uklidnit. Klid. Sen. Byl to jen sen. Už jsi vzhůru.

Rukou jsem si zajela do vlasů a odhodila tak nezbedné prameny, které bránily volnému výhledu. Potřebovala jsem vidět i něco jiného než bludy fantazie zápasící na život a na smrt za pomoci zářících zbraní.

Bože, Miko. Už žádné horory na dobrou noc.

Kolik je vlastně hodin? Po slepu jsem zašátrala po budíku. Ničitel spánku spočíval někde u mých nohou.

Zadívala jsem se na černé ručičky. Přimhouřila jsem oči a uraženě našpulila rty. Pět minut do zvonění. Vypadá to na začátek skvělého dne.

Líným pohybem jsem shodila peřinu a seskočila na dřevěnou podlahu. Bosá chodidla pleskala o zem. Došourala jsem se ke skříni, oblékla se a zadívala se do nástěnného zrcadla. Odraz dívky s kruhy pod očima nachové barvy, šedomodrými panenkami a oblými tvářemi. To celé doplňovaly bělavě blonďaté vlasy dopadající v nepravidelných vlnách někam k lopatkám.

Pokusila jsem se je marně rozčesat a namířila si to dolů.

Všichni ještě spali a já si mohla dovolit celou koupelnu pro sebe. Stejně tam ale netrávím moc času. Před nějakou dobou jsem dospěla k názoru, že ani týden v koupelně by mi nepomohl, takže se už ani nepokouším o nějakou výraznou změnu.

Obuju se, otevírám dveře a za pomoci sluchátek zesílených na plnou hlasitost vcházím vstříc krutému světu.

****

Autobus přijel se zpožděním, a tak se snažím dohnat ztracený čas rychlou chůzí. Asi bych se měla soustředit na to co mě dneska čeká, jestli příjde nějaký nečekaný test, ale mé myšlenky jdou zcela jiným směrem.

Jsem pohlcená ve změti snů o lidech s podivnými znameními a pohyblivých stínech. Tohle nebyl první a taky pravděpodobně ne poslední. Začalo to před pár měsíci a od té doby jsem se pořádně nevyspala. Přicházejí náhle, jako když udeří blesk a já se v nich nevyznám. Zpočátku se to dalo zvládat. Jevily se zastřené a v paměti mi utkvěly jen střípky. Postupně se však začaly vyjasňovat a staly se živějšími. Teď si pamatuju slovo od slova a má mysl mě nutí je stále opakovat.

Začíná se z toho stávat stereotyp. Spánek. Noční můry. Probuzení. A chuť zabíjet.

S tím poslední si dělám si legraci.

Možná.

Naše škola - gymnázium - je krémově broskvová prostorná krychle s hřištěm a studenty pobíhající v ní. Nejsem žádnej génius. Většinou spím a občas spočítám pár příkladů. Oni se usmívají a podaj mi ruku. A tak procházím.

Postávám v hlavním centu dění neboli na hlavní chodbě a snažím se nevypadat tak deprimovaně. Svým pohledem hypnotizuju zeď naproti sobě a marně přemýšlím do jaké učebny se vydat. Je první biologie nebo chemie? Hm, nabídka moc nevede a poptávka je nízká, co třeba strávit den na dívčích záchodech?

Z mé chuti vyzkoušet záškoláctví mě vytrhla mávající ruka, která mi prudkým pohybem vyrazila sluchátka z uší.

„Haloo, země volá Miku! Upozorňujeme že přistání bude těžké, neboť hudba byla odpojena z hlavního modulu!" zazubila se na mě postava s oříškově hnědou hřívou. Věděla jsem o koho se jedná ještě dřív než daná osoba promluvila.

„Taky tě ráda vidím Al," pronesla jsem a začala smotávat sluchátka. Nemělo to sice žádný význam, ale nějak jsem své rozklepané ruce zaměstnat musela.