Světla v nás

Kapitola 19

A takhle to bylo. Pojedu. Stejně mi nic jinýho nezbývá. Máma propadá pláči skoro každou hodinu a táta mě chytá za ruce. Myslím, že se s tím pomale smiřují. Hodila jsem do krabice pár nových plakátů („Necháš ten pokoj tak, jak je. Proto jsem ti koupila nové. A jestli budou ti anarchisti problém, stejně to nalep.") izolepu, třicet balíčků popkocnu, karamelky a patchworkovou deku. Celé jsem to obalila páskou a nadepsala KOMFORT, páč nič jinýho mě nenapadlo.

Za dva dny bude vysvědčení. Testy z biologie za pomoci Alice dopadly dobře a já dostala za dva. Ne že by na tom záleželo, ale výraz na tváři Květákové když mi musela uzavřít dobrou známku si budu pamatovat („Určitě jsi to opsala od Alenky!" „Je to Alice," podotkla jsem.).

Máma s tátou už rozumí lovcům stínů, alespoň v takové míře jako já. Máma se už nedívá vražedně na Jáchyma a dokáže Lauře podat ruku. Poslední dva týdny byly rušné- vyřizovala jsem školu, odcházela z práce, pracovala na mojí historce a začínala balit...

****

Před dvěma týdny

„... a Mika to dokázala půl roku tajit," dokončila zapáleně Alice a požádala o další kafe.

Hlouček okolo nás užasle vydechl a já pozvedla whisky v ruce a arogantně pokrčila rameny. Seděli jsme tady pře dvě hodiny a já to mohla s klidem svést na Alici a její vypravěčské schopnosti pro navození detektivní atmosféry. V jejím příběhu mé zatajování dosahovalo vrcholů kriminalistiky a její poukazování na to, jak jsem celý život měla sklony k "padoušskému" chování na mě vrhalo temnější světlo. Seděla jsem na zelené pohovce s Chrisem a Alicí, kteří u sebe seděli dost nalepení, i když o tom nevěděli nebo si to nepřipouštěli. Ostatní naši známí si srazili stolky a židle. Dokonce i Bany stál opodál.

Banymu bylo asi pětadvacet a vedl to tady. To on mě minulé léto zaměstnal a nalíval mi whisky (ne často! Myslím... ). Byl to snad největší pohodář v tomhle městě. Pořád se usmíval. Znaly jsme ho s Al už pár let a jeho směny patřily k těm nejlepším. Dokonce tu koupil klavír. Pořádali se tu večery hraní, čtení a vodních dýmek.

„Proč jsi nám neřekla, že se hlásíš na konzervu, Miko?" zeptala se Pavla, osmnáctiletá holka s pěkným úsměvem a tetováním vinné révy na levé paži.

„Pořád jsem si nebyla jistá, pendlovala jsem, vždyť to znáš, když se nemůžeš rozhodnout a bylo mi trochu trapně, že se pořád nedokážu rozhodnout."

Ostatní souhlasně zamručeli, já se omluvila a odešla k Banymu.

„Ahoj," začala jsem.

„No ahoj kočko," energicky vyhrkl a začal mě drtit v jeho vroucném objetí.

„Nemůžu dýchat," zasípala jsem naoko.

Pustil mě, zapl překapávač a opřel se o pult. „Takže konzerva?"

„Jo..."

„Budeš mi chybět, kočko. Za dva roky jsme se mohli vzít. Mohla z tebe být paní Banyová."

„Moc si věříš."

S úsměvem si svůdně prohrábl špinavě blonďatou vlnu z čela. „Když myslíš. Všichni víme, že mi nemůžeš odolat."

Ten jeho humor mi bude chybět. Už asi nebudu paní Banyová.

„Takže mám ti zaplatit dneska naposled nebo si vezmeš ještě směnu?"

„Když o tom mluvíme, vzala bych si klidně každou v následujících dvou týdnech."

Zase se usmál. „Výborně! A před tvým odjezdem uděláme oslavu! Bude to grandiozní-" zasekl se.