Světla v nás

Kapitola 14- Vůdce

Cesta mi pomohla vyčistit hlavu. Rozhodla jsem se pro několik věcí:

Za prvé, můj záchvat si nechám zatím pro sebe. Příjde správný čas.

Za druhé, chci motorku.

Za třetí, z neznámého důvodu se bojím Laury. Nebo spíš toho co řekne. Připomíná to primární typ strachu.

A za čtvrté, jako bonus, mám nové sluneční brýle.

Zastavili jsme před stejnou ubytovnou. Sundala jsem si helmu a nervozně přešlapávala.

Jáchym zaparkoval svůj pekelný stroj a připojil se ke mně. „Jsi připravená se setkat s naším obávaným vůdcem?"

Nenechám se vykolejit víc než jsem. „Ona je něco jako váš temný lord? Je na temné straně síly?" Tady asi snaha obrátit věci ve vtip neuspěje.

Schody pod námi zaúpěly. Jáchym se na mě nechápavě zadíval. „Nám sílu dávají runy."

To mě donutilo se zasmát. On se zamračil. „Co je na tom vtipnýho?"

„Tomu se říká narážka. Snažila jsem se naznačit jestli je pro tebe jako Darth Vader pro Luka Skywalkera."

„To je nějaký civilský nepřítel?"

„Ano, létá ve Hvězdě smrti a chce ovládnout celou galaxii. Zatím mu teda odoláváme. Máme totiž rytíře Jedi."

Asi se chystal vyplivnout další otázky, ale otevírání dveří ho jaksi nenechalo.

Objevil se kudrnatý chlapec. „Ahoj Miko!" zazubil se Teo.

Než jsem mu stačila pozdrav oplatit, přerušil mě ženský hlas podpořený dávkou sebedůvěry. „Teodore Štikodravný!"

Teo sebou viditelně škubl. Jáchym mu položil dlaň na rameno. „Klid."

Jen přikývl a vypadalo to, to, že se trochu uklidnil. „Tak pojďte dál."

Zkameněla jsem. Když si toho všiml Jáchym, pobídl mě. „Dámy mají přednost."

Přehoupla jsem se přes práh. Dveře za mnou bouchly a mé srdce bilo rychleji.

„Ráda tě poznávám."

Žena přede mnou mi podala ruku na pozdrav. Automaticky jsem jí gesto oplatila a vzhlédla do obličeje. Měla bujnou, zrzavou, vlnitou hřívu a její tvář zdobily pihy, více soustředěné na levé straně. Byla vážně krásná. Jako taková ta holka z vaší třídy, která prostě vyčnívá z davu a nedává prostor pro pohled nikomu jinému. Tipovala bych jí něco přes dvacet.

„Kluci mi o tobě hodně povídali. Jsem Laura."

„Mika."

Usmála se. Rozhodně nevypadala jak ji popisovali kluci. „Zvláštní, ale hezké jméno."

„Přezdívka."

„Rozumím," pronesla a otočila se klukům. „Tak se dejme do toho, když už jsem ujela přes dvě sta kilometrů.

****

„Takže si jste jistí, že je lovec stínů?" zeptala se nedůvěřivě Laura.

„Ano!" vyhrkli oba zároveň. Nebyla jsem jediná vyčerpaná z hodiny výslechu po kterém se Lauřin výraz nepohl ani o píď.

„Dobře." Otočila se ke mně. „Jsi si jistá, že tvoji rodiče nejsou lovci a že jsi neviděla dřív než před dvěma týdny svět stínů?"