Světla v nás

Kapitola 15

Teo sledoval civilské dopravní prostředky z okna pokoje a mumlal cosi o tom, že jedno takové chce.

„Přestaň s tím už! Je to otravné!" sykl jsem k němu. Nehtem u palce jsem stíral zbylou omítku. Naproti mě seděla Mika a s nepřítomným výrazem točila nožem. Ten byl můj, po matce- milovala ty rubíny, který ho zdobily. Myslím, že jsou na něm ještě vyryté její iniciály než si vzala otce- K.L. Měl jsem ho rád, ale na ohánění s dýkami to nemělo. To Teo s noži uměl dokonale.

Teo se ušklíbl, což pro něj není moc obvyklé. „Jen proto, že nevíš, co to je motor se nemusíš hned rozohnit."

„Jako by ti ta krabice k něčemu mohla být! Ani to neumíš ovládat!"

Trpělivě se usmál. „Řídit, Jáchyme. Řídit," ukončil to, vůbec si nevšímal mého pozvednutého obočí a s tou jistou trpělivostí, kterou tvořil předchozí úsměv se otočil zpět k oknu.

Nedokázal jsem sedět v klidu. Mé myšlenky se neustále stáčely k situaci, v níž jsme se nacházeli. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že Mika prostě není obyčejná. Věděl jsem to. Nikdo nezvládne to, co ona bez tréninku. Jestli se k nám přidá, což bylo, přiznejme si, skoro jisté, bude skvělá. Měl jsem dokonalou intuici.

Nějak mi nešlo soustředit se, nudil jsem se, a tak jsem ji pozoroval. Přemítal jsem nad tím, jestli by její vlasy mohly být více světlejší a jestli by její oči dostaly při nějakém rozrušením více bouřkový odstín. Nemám v plánu ji naštvat. I když tyhle předsevzetí mi nikdy moc nevyšly. Teo říká, že komunikace není má silná stránka. Vypadala neskutečně rozrušeně, což nebylo vůbec divné, ale i dost pohuble a nevyspale.

Nenápadně jsem mrkl na Tea. Odpověděl mi tázavým pohled a já obličejem cukl k Mice. On klasicky zrudl a místo tázajícího Tea tu byl panický Teo. A já mám prý problém s komunikací.

„Nejsi vůbec tak nenápadnej jak si myslíš," zašeptala a ironicky napodobila moje umělé mrkání. Nevěděl jsem, jestli to jen dělá nebo to sama neumí. „Jestli máš problém nebo něco na srdci tak to vyklop," řekla a věnovala mi tvrdý pohled, přestala točit nožem, pevně ho uchopila a zpříma se mi podívala do očí. Neuhnul jsem. Jsem von Rügen a my pohledem neuhýbáme.

„Problém nemám a myslím že na mém srdci nic položeného není."

Ozvalo se zakuckání, což byl znak "nedostatku taktu" jak to jednou Teo označil a Mika jen naklonila hlavu.

Tak znova. Položil jsem ruce na stůl a klidně roztáhl prsty. „Já vím, že je to pro tebe nové a zvláštní, ale v Praze se ti dostane vynikající výcvik a naučíš se ovládat své schopnosti. Tvá civilská rodina a civilská kamarádka tě nikdy nebudou znát doopravdy."

To by mohlo pomoct. Vysvětlení lidem-

Tu myšlenku jsem však dokončit nedokázal, protože zaprvé: Teova tvář se kryla v dlaních, zadruhé: nůž se zabodl mezi mé prsty a zatřetí: Mika už neseděla naproti. Chytila mě za triko a se židlí srazila tvrdě k zemi. Snažil jsem se jí chytit za paže a setřást ji dolů, ale šikovně mi strčila koleno pod bradu a drtila můj hrtan. Tak mě to překvapilo, že jsem nebyl sto se dál bránit.

„Nic nevíš!" zakřičela. „Já se snažila žít aspoň trochu naplňující život, chodila do školy, spřátelila se, hrála jsem na -" tady se trochu sekla a na krátký moment stisk povolila, ale pak se do jejích očí vrátily blesky (s očima jsem pravdu měl) a znova přitlačila. Z jejího hlasu přetékal sarkasmus. „Já se kurva snažila! Ale ne, já jsem černovlasej primát Jáchym a vím úplně o všem všechno, páč jsem přiblblej lovec stínů a mám v tom jasno. Ale to je můj- slyšíš to slovo?- můj život. Já si o všem rozhoduju, já mám ráda svou rodinu, já mám ráda i tu mou civilskou kamarádku. Proč jsem si jen myslela, že to nejhorší už mám za sebou, ale pak se objevíte vy s tou svou sektou a začnete překopávat! Ale já nejsem brambora! Já, já..." Poslední slova už jen dosípala a koleno na mém krku spadlo úplně a za ním celá Mika. Ležela teď přesně vedle mě, ale pořád mi nechávala osobní prostor. Bouřka ustala a z jejích očí kanuly slzy. Nevzlykala, jen bez sebemenšího posunku plakala. Tak tiše, jak to jen člověk dokáže. To jsem viděl zatím pouze jednou.