Světla v nás

Kapitola 11- Beze snů

Jak už je dobře známo, má očekávání se málokdy naplní. Pod hlavou mi sídlil snad tucet polštářů a pomalu klesající řasy tvořily stínovou siluetu, která kolébala mou mysl, zoufale toužící po informacích, k spánku. V mém tajném podvědomí jsem tak nějak slepě věřila, že když se v životě odehraje ten velký třesk, ta rána, která vyrve srdce z těla a před vrácením ho párkrát pro jistotu přetočí, že nastane se spaním problém. Ano, tohle bytí je plné změn a nečekaných obratů. Ano, konečně usínám jako už hodně týdnů ne a nechci si rozhodně stěžovat. A když jsem to cítila, tu nevinnost spánku, ten pohlcující pocit mě do sebe vtáhl tak plynule, že jsem nechala všechny starosti ránu.

****

Oční víčka pod náporem slunečního svitu vycházejícího z opět nezataženého okna. Každá část mého těla vzdávala odpor vůči jakýmkoliv rozkazům a dále pokračovala v nečinnosti. Pokusy o zvednutí alespoň kousku horní končetiny končily opětovným pádem dolů, podporovaným gravitací. Svůj kus práce na tom měla i taková ta malátnost, která nastane po plnohodnotném spánku. Ačkoliv jsem chtěla, ba i musela začít věci řešit, tahle malá paralýza mi poskytla to správné opojení. To, které jsem potřebovala.

Začala jsem polemizovat. Nechtělo se mi však opakovat dokola věci včerejška, které jsem si vybavila velmi ostře. Spíš mě trápilo něco jiného. Tahle noc nebyla výjimečná jen pro velké zjištění. Nezdál se mi žádný sen. Dřív bych to asi ocenila, ale teď už ne. Donutilo mě to přerušit ranní rozjímání a posadit se. Ty noční můry musely nějak souviset se světem stínů a se mnou. Lidé si tam často dělali tetování. Teda- abych využila nově nabytých vědomostí- runy.

A ten vybavující se v jasných barvách jako bych se ocitla ve skutečnosti, ten o Azraelovi a o té ženě. Což je až podezřele nápadné na to, aby to byla pouhá náhoda.

Dnes a ani zítra a pozítří nemusím vkročit ani pídí chodidla do mého obvyklého ústavu. Škola si vymyslela den volna z důvodu oprav. Nestěžuji si. Prakticky mám tři dny plus víkend na hledání. Rodiče jsou doma jen v sobotu a v neděli.

Myslím, že začnu na půdě.

****

„A dost!" zaúpěla jsem a ráznými kroky si to mašírovala dolů. Dusila jsem se prachem. To ale nebyl jediný záporný aspekt, který mě donutil opustit zaskládané prostory.

Strávila jsem prohrabováním se věcmi ráno i odpoledne. Nic, žádný důkaz o tom, že by mě adoptovali nebo jakoukoliv zmínku o lovcích stínů. Našla jsem fotky z dětství, zachycené tátovým polaroidem. Sedím na houpačce a máma se směje, zároveň mi však poskytuje četná varování. Nechce abych spadla. Ani náš vousatý fotograf.

V jedné krabici leželo mnoho snímků z doby, když má hlavička ještě pořádně nedržela na svém místě. Několik z porodnice. Mé tváře chytaly rudý odstín.

Na jiné mi na čele vyskočila neposedná žíla vzteku, jak jí říká máma a která mi zbyla do teď. Pochybuji o jejím vytracení. Vždy, když se hodně rozlobím, zaujme na mém obličeji dost viditelné místo a provokuje dlouhou čekací dobou zmizení.

Jakmile jsem sešla schody a snažila se vytahat z platinově blond kudrlin chuchvalce prachu, samotnou mě překvapil rychle ubíhající čas na půdě. Naši už měli přijet...

Uslyšela jsem klapnutí zámku. Já o vlku...

„Ahoj zlato!" zamávala mi máma, když jsem vešla do chodby. Nic jsem neříkala a asi vypadala trochu mentálně zaostale.

Všimla si mého výrazu. „Děje se něco?" zeptala se vážně ustaraně a ve mně se vzedmul smutek.

Rozběhla jsem se a sevřela ji v nejvíce láskyplném objetí, které jsem dokázala vyvinout. Zavřela jsem oči a bradu nechala klesnou přesně do důlku vedle krku. Zapadám do ní. Moje máma.