Hunter (Původní verze)

Kapitola 5.

*přepsáno*

Sešla jsem se strýčkem a Dravenem v pracovně, a probírali jsme můj úkol.
„Po setmění se dostaneš do Bednářské pevnosti Caicless, kousek od Londýna. Drží tam několik Asasínkých učňů, ve vězení pod zemí. Pojedeme tam všichni, ale my dva tě počkáme kousek opodál v táboře. Takže tam půjdeš sama.... Co bych tak ještě řekl?" Odmlčel se a zamyšleně přecházel po místnosti.
„Na pozemku je plno stromů, stráží tam je pár. Ochranu trochu podcenili, na to že se jim projednou něco pořádného podařilo."

Večer, když zapadlo slunce, jsme se vydali na místo. Byl to malý hrad, řekla bych. U vstupu vlála vlajka se stejnými jantarovými ovály, jaké mají na prstenech.

Okolo budovy opravdu bylo spousta stromů a keřů. Přelezla jsem kamennou zeď a skočila mezi kvetoucí houští. Poblíž chodila stráž, nevšimla si mě. Plížila jsem se houštím k budově, a stráž právě prošla těsně přede mnou. Chytla jsem Bednáře za kabát, srazila ho na zem a následně podřízla. Hrůzou ani nestihl zařvat, naštěstí.

Čím blíž jsem se prodírala houštím k domu, tím víc tam bylo Bednářů, pochopitelně. Křoví mi přišlo docela nepraktické, tak jsem se rozhodla vzít to po stromech. Chvíli jsem jen tak seděla na větvi a pozorovala Bednáře. Nacházelo se tu několik stojících skupinek, i pohybujících se. Jednotlivé stráže jakoby měli naplánovanou trasu, po které se pohybovali. To se mi nesmírně hodilo.

Přelézala jsem z větve na větev, potom jsem seskočila na střechu. Musela jsem se dostat dovnitř budovy, nebo ne? Vždyť ani nevím, kde je ten vstup. Dole byl dlážděný dvůr, vozy se senem a několik stráží. Měla jsem skočit do sena? Co když si mě všimnou, nebo se do sena netrefím?
Nakonec jsem se rozhodla zbavit se jich dýkami. Hodila jsem první, zásah. Druhá si též našla cíl. Sebrala jsem odvahu a skočila. Rozplácla jsem se na hromadě suché trávy. Když jsem slezla, všude jsem měla seno.

Vytrhla jsem z mrtvol dýky a schovala jsem si je do pochvy na levé straně boku. Pro jistotu jsem tasila meče a prozkoumávala oblast. Našla jsem dřevěný poklop v zemi, ale byl zamčený. Neměla jsem šperhák, a prostřelit zámek se mi taky moc nechtělo. Z vlasů jsem si vymotala sponku a zašeptala: „Připravena na všechno." Po usilovné práci se mi podařilo poklop odemknout. Radostně jsem se vrhla do tmavého podzemí k Bednářům. Prošla jsem krátkou chodbou do hlavního prostoru.

Vykašlala jsem se na nenápadnost a nejbližšího nešťastníka zastřelila křesadlovkou se slovy:„Astala vista!" (pokud je to blbě, tak se omlouvám) . Popadla jsem dalšího a podřízla mu hrdlo. Jedním okem jsem si přitom všimla zajatců, kteří mi radostně fandili. Ke mě se přiblížil další nepřítel, já mu zabodla meč do břicha a trhla jím nahoru, aby meč zasáhl alespoň plíce. Když ne, stejně vykrvácí.
Dalšímu jsem zasekla meč do půlky hlavy, meč se mu ale zasekl v lebce a nešel vytáhnout. To mi nevadilo, vždyť mám ještě jeden! Podlaha se leskla rudou krví, a vězni stále jásali. Na stolku ležel svazek klíčů a dopis s neporušenou pečetí. Zřejmě jej před chvílí dopsali, neboť zde bylo pero a svíčka. Jakmile jsem odemkla zajatcům, hledala jsem toho, kdo psal dopis. Byl to ten s rozseklou hlavou, protože měl na ruce stříbrný prsten se stejným motivem jako na dopise. Snad mu nebude vadit, když si prsten vypůjčím? Nevím proč, asi si otevřu zlatnictví.

Tohle bezpochyby nebylo všechno. Venku určitě čekají až vyjdeme ven, a zabijí nás. Mladých Asasínů bylo asi patnáct, kdo mohl vzal si meč nebo pistoli. Já jsem si nabíjela svou krásnou pistolku. Když jsme byli hotovi, opatrně jsem otevřela poklop a podívala se ven. Samozřejmě všude kolem stáli Bednáři a mířili na nás mušketami. Vyšla jsem ven s hrdým výrazem ve tváři, avšak uvnitř jsem byla vystrašená. Asasínští učni zůstali dole, domluvili jsme se ale, že na znamení vylezou.

Přede mnou stál chlápek s úzkým knírem. Vypadal směšně. Začal mluvit: „Ale, ale, ale. Kohopak to tu máme?" Marně se pokoušel rozpoznat můj obličej, podle jeho pořádně neupraveného oblečení jsem typovala, že ho právě vytáhli z postele. Přistoupil ke mě blíž. „Schovej, prosím, ty meče, ano?" Mířilo na mně asi třicet Bednářů, přesto jsem je odmítala pustit, a doufala že můj plán vymyšlený v pěti vteřinách vyjde.

A vyšel. Bednář byl opravdu tak naivní, že pokračoval ke mně. Využila jsem toho a popadla ho za ruku, tu mu zkroutila a přitáhla ho k sobě jako lidský štít. Bednáři nevěděli co dělat, a tak většina sklopila zbraně, někteří mířili na mě mířili soustředěněji. Nikdo se ale neodvážil vystřelit. Pískla jsem a z poklopu se vyhrnuli Asasíni. Byla jsem docela překvapená, že mě vůbec slyšeli. Bleskově zlikvidovali nepřátele a automaticky se pustili do jejich prohledávání.
Byla jsem natolik ohromena z toho co předvedli, že se Bednářovi podařilo vysmeknout se mi. Tohle bych si měla hlídat.

Když jsem se tedy vzpamatovala, ležela ta svině na zemi a mířila na mě pistolí. Půlka Asasínků už odešla, ostatní však mířili na něj. Pomalu jsem si vytáhla pistoli a střelila ho do ruky. Pustil ji. Pustil ji, a řval jako mimino. Rozhodla jsem se ho vyslýchat.

„Jak se jmenuješ?"
„Adolf Robins." odpověděl držíc zkrvavenou ruku. „Nelži!" Věděla jsem, že to není on, mohl by být velitel takovej debil jako tohle?
„Dobře, zaplatil mi, abych tu byl místo něj."
„Kde je teď?"
„Odcestoval do Francie kvůli nějakému jednání."
„Kam do Francie?"
„Do Nantes." Tak zněla jeho poslední slova.

Vracela jsem se se svou armádičkou zpět do tábora nedaleko budovy. U ohně seděl Daren a strýc. Když jsem došla k nim, Daren se na mě podíval se zdviženým obočím. To nečekal, že budu od krve?