Hunter (Původní verze)

Kapitola 8.

Následující den jsem si Edwarda chtěla vyzkoušet. Šli jsme do prázdné haly, měla jsem, jako obvykle, svůj obleček. Edward měl jednoruční meč, o něco kratší než můj. Já měla jen jeden v levé ruce, zavázané rameno mě stále bolelo. Boj mu šel, byl ještě lepší než já.
Potom přišel strýc. Já jsem si ho nevšimla, ale stál tam a pozoroval nás. S úsměvem na tváři jsem tančila po celé místnosti. Potom Edward zaváhal, a to byla jeho chyba. Stačila chvilička a už měl na krku můj meč. Někdo začal tleskat. Byl to můj otec. Vrhla jsem se mu do náruče. Chtělo se mi brečet, už zase.
„Tak už jsi tady!" Vítala jsem ho.
„Mám pro tebe tohle," Předal mi stejný amulet.
„Kde jsi ho našel?"
„No, dárek od Asasínů. Teď ale k věci. Peter Hudson. Nejvyšší velitel Bednářů. Musíme se ho zbavit, samozřejmě." Usmála jsem se.
„Teď ale potřebuji, aby jsi jela do Francie. V Nantes je další Bednářská pevnost. Měl by tam být další amulet." Řekl, „A spousta Bednářů." Dodal s úsměvem.

Začala jsem si balit kufr. Nemohla jsem ale vyrazit hned, kvůli ruce mi to nedovolili. Měla jsem tak mnohem víc času přemýšlet. Jak chtějí Bednáři ovládnout Zemi, a k čemu by jim to bylo? Co udělá krychle, až v ní budou všechny amulety? Kde jsou ty amulety? Proč je to pro Bednáře tak důležité? A mnohem víc otázek. Do pokoje vešel strýc a otec.
„Orriano," Začal strýc, „vím, že toho po tobě chci asi moc, ale," podal mi zažloutlý papír. „tady jsou jména lidí a místa kde bydlí, nebo by se zrovna měli nacházet. Z druhé strany máš mapu Nantes a okolí. Vyrazíš za dva dny, později ani dřív to nejde." Dořekl, a odešel. Pokračoval otec: „Radši si to přepiš na jiný papír, stejně jsou ty jména napsaná speciálním inkoustem, který po čase zmizí. Zbytečná věc. Na té mapě jsou speciální značky, možná jsi je už viděla." Byli tam stejné značky, jako na Londýnské mapě.

Dva dny jsem se nudila, trénovala a hojila si ruku, než jsme mohli vyrazit. Jako doprovod jsem měla Edwarda. Se všemi jsem se rozloučila a nasedla na Annie. Strýček Edwardovi daroval krásného černého koně. Vedle strakaté klisny zářil na slunci. Dojeli jsme do přístavu. Naše loď se jmenovala The Sea Beaty. Opravdu byla krásná, a obrovská. Dokonce s námi mohli plout i koně. Kapitán, všichni mu přezdívali Mořský medvěd, byl skutečně jako medvěd mohutný. Obličej mu "zdobil" černý plnovous, na hlavě měl posazený kapitánský klobouk. Když jsme vešli na palubu, bylo tam hodně lidí. Kromě běžné posádky i několik rodin. Po každé straně lodi bylo asi deset děl, uprostřed mohutný stožár nesoucí obrovskou plachtu. Po stranách byli vstupy do podpalubí. V zadní části lodi byli schody ke kormidlu a dvoje dveře do kapitánovi kajuty.

Po asi deseti minutách kapitán vystoupal ke kormidlu. Kolem něj se seskupila jeho posádka a spustil:
„Dámy a pánové! Já, Fred Polkner vás vítám na palubě lodě The Sea Beaty! Vaše pokoje vám ukáže Jacob. Jídlo bude vařit náš vynikající šéfkuchař mistr René Palker." Ozval se slabý potlesk a Palker se začervenal. „Do přístavu v La Crosic doplujeme maximálně za pět dní." Když spatřil pochybující tváře svých pasažérů dodal: „Není to přece tak daleko, ne? Kdyby jste cokoliv potřebovali, obraťte se na mě, nebo na Jacoba. Děkuji za pozornost."

Jacob nás dovedl do pokoje. Byl malý, a prostě zařízený. Pod kruhovým okýnkem se nacházel dřevěný psací stůl s novou svíčkou. U něj byla zasunuta stolička. V rohu stál šatník. Naproti něj byla velká postel pro dva. Zajímalo by mě, jak to tam všechno nacpali. Hodila jsem kufr na postel a začala vybalovat. Nevytáhla jsem ale všechno, co kdyby se něco stalo, a museli jsme opustit loď? Nechci tady nechat svoje věci. Edward si taky vybaloval. Potom odešel nahoru. Já jsem se porozhlédla po podpalubí. Byli tu pokoje pro posádku, ale mě zajímali koně. Měli tu miniaturní stáje, zásoby sena i slámy. Opravdu luxusní loď.

Vyšla jsem na palubu. Přístav již nebyl v dohledu, všude jen modré moře. Vlny šplouchaly, někdy až na palubu. Edward stál u zábradlí lodi a hleděl na moře.
„Děje se něco?" Ptala jsem se, on však nereagoval.
„Blíží se bouře." Odpověděl po chvíli.
„A jak jsi to zjistil?" Ptala jsem se nechápavě. Podíval se na mě a následně ukázal do dáli na oblohu. Bylo zamračeno, na opačné straně však svítilo slunce, logicky. Čím blíž jsme byli, tím byl silnější vítr. Proto jsem si nasadila kapuci, ale moc mě neuchránila. Zdálo se mi, jako kdyby k nám z bouře vyplouvala loď. Šla jsem na přední část lodi, stejně jsem objekt neviděla dost jasně. Edward si toho zřejmě taky všiml, protože ke mě přiběhl s dalekohledem. Podívala jsem se tedy dalekohledem a nevěřila jsem tomu, co vidím.
„Piráti." Vypadlo ze mě.