Hunter (Původní verze)

Kapitola 6.

BONUS
Když jsme se vrátili do sídla a o osvobozené Asasíny se postarolo služebnictvo, měla jsem se znovu setkat se strýcem. Tentokrát mě ale zavedl do neznámé komnaty. Pod schody zatáhl za svícen, a otevřeli se dveře. Zajímalo by mě, jestli má dům víc takovýchto komnat. Později bych to mohla zkusit hledat. Vnitřek byl z kamene a neměl okna, jen ho slabě osvětlovalo několik svící. Uprostřed bylo na figuríně oblečení s pláštěm. U zdí stáli stojany se zbraněmi: různé meče, dýky, pistole, kuše i luky. Samozřejmě i střelivo a různá pouzdra. Kousek dál byly další jednoduché figuríny, na hlavách měli přilby, nebo dokonce vědra. Některé byly vybaveny i mečem, nebo štítem.

„Líbí se ti?" Ptal se mě Ignác ukazující na oblek.
„Ano." Nejistě jsem odpověděla. Co asi chystá? Chce mi to darovat?
„Úkol, který jsme ti dali jsi splnila výborně, až na ten konec, nesmíš se nechat rozptýlit. A toto je tvá odměna! Staneš se Asasínem! Takže tento oblek je teď tvůj, a do této místnosti můžeš kdykoliv chodit. Stejně by jsi sem chodila... Také si kdykoliv můžeš vzít kteroukoliv z těchto zbraní. Až si vybereš, půjdeme tě přijmout." Z jeho hlasu bylo poznat nadšení, já byla ráda také. Oblek byl převážně tmavě modrý, s bronzavými ozdobami a skoro černým pláštěm. K němu patřily vysoké boty podobrého zdobení. Také napůl kožené a napůl "obrněné" rukavice, a pásek s přeskou ve tvaru Asasínského znaku. (P.S. pro lepší představu se podívejte na obálku, i když nebude přesně odpovídat, stále na tom pracuji. Děkuji za pochopení :D)

Celou noc jsem nespala, a už svítalo, když jsem se měla stát Asasínem. Podle "ukradených" hodinek bylo přesně 5:34 hodin. Představila jsem si absurdní možnost, že by strýc zatáhl za další svícen a objevila by se místnost, kde by mě přijali. Zásmála jsem se tomu a utáhla pásek. Oblek mi seděl, kapuce budila dojem, že přes ni nic nevidím. Ještě jsem si natáhla rukavice a teď nastal pravý čas na to, abych si mohla nasadit dárek od matky. Vyšla jsem z tajné místnosti, kde na mně čekal strýček. Stejným pohybem svícnu zavřel komnatu.
„Bohužel, budu ti muset zavázat oči, aby jsi neviděla kde je obřadní místo. Já jsem si ty pravidla nevymyslel." Oči mi zavázal už v domě, avšak kousíček podlahy jsem viděla. Nic jsem ale neříkala. Ikdyž jsem tedy něco viděla, stejně jsem nerozpoznávala, kam mě vede. Sídlo jsme ale určitě opustili.

Když mi rozvázal oči, nacházela jsem se jakokdyby v jeskyni? Něco takového. Přede mnou byl vytesaný jakoby balkón, na něm byli čtyři osoby v pláštích. No jo, Asasíni.
„Orriano Riley," promluvil první zleva, „máš u sebe nějaké Bednářské předměty?"
„A-ano." Nervózně jsem odpověděla a vytáhla hodinky, Bednářský prsten, a stále neotevřený dopis z Caicless. Položila jsem to na něco jako stolek vedle mě. Ohlédla jsem se za sebe, strýc za mnou stále stál. Něco z hromádky ho velmi zaujalo. Také Asasíni na balkóně se snažili na věci dohlédnout. Jedna postava se ke mně skoro rozběhla. Z její chůze a obrysů obličeje bylo poznat, že se jedná o ženu.
„Kde jsi našla ten dopis?" Ptala se mě, já jí odpověděla, že v Caicless. Popadla obálku a začala ji roztrhávat. Ostatní také přišli blíž.
„Přes tu blbou kapuci nejde vidět!" rozčileně si stěžovala a kapuci si sundala. Opravdu to byla žena středního věku s hnědými, skoro ohnivými nakrátko ostříhanými vlasy. Z dopisu vypadl přívěšek přivěšený na řemínku. Bylo to zvláštní modro-zelené, a nejspíš velmi staré kolečko. Asasínka se na něj nevěřícně dívala a obrátila se na kolegy.
„Další! Vidíte to? Já věděla že tam bude!"
„Jseš si jistá že to opravdu funguje?" Dotázal se jí jeden z nich.
„Vidíš tohle?" Ukázala si na vlasy, „Když se mi to stalo, byly ty amulety ohnivé barvy. Tyhle jsou modré. Víš co tím myslím?"
„A koho chceš nechat nést ono břemeno?" Otočila se na mě, já vůbec nic nechápala.
„Orriano? Nenašla jsi nějaký takový prsten?" Ukázala mi ruku s prstenem stejným, jako jsem měla nasazený, jen s rozdílem v barvě. Ten její byl rudý, můj modrý.

„Skvělý! Teď ještě najít krychli. A zbytek amuletů." dodala nadšeně.
„Vysvětlí mi tady někdo, o co tu jde?" zeptala jsem se podrážděně.
„Potřebujeme najít jednu věc. Vlastně víc, ale hlavně jednu krychli. Měla by mít podobnou barvu jako tenhle amulet, a po jednom otvoru na každé staně. Chápeš?"
„Ano... A co že to udělalo s tvými vlasy?"
„To... To ti řeknu jindy. Každopádně, neměli by jsme pokračovat?
„To je zbytečný. Berem ji."