Hunter (Původní verze)

Kapitola 12.

›3.osoba‹
Tentokrát Orrianu neprobudilo slunce, ale Julia.
„Vstávejte Orriano, čeká vás práce!" Orriana se podívala na hodiny, a odpověděla: „Teď? V šest hodin? A jaká práce?"
„To mi neřekli, ale musíte si pohnout. A máte si vzít nějakej seznam lidí."
Orriana na sebe hodila Asasínký oblek, a rychle sestoupila ze schodů, až za ní vlál plášť. Namířila si to do knihovny, kam měla taky jít. O krb se tam opíral Blaise, před ním stál Edward a čtyři další Asasíni. Stoupla si mezi Edwarda a nějakou povědomou krátkovlasou ženu, a poslouchala Blaise.
„Tak, konečně jsme tu všichni." podíval se na Orrianu, a natáhl k ní ruku, do které mu vložila papír. Naštěstí si to stihla přepsat před tím, než inkoust zmizel. Blaise se na papír chvíli díval, a do mapy Francie vyměněné za mapu světa pomalu začal zapisovat jména Bednářů. Když byl hotov, pokračoval: „Takže, následně se rozdělíte do dvojic: Riley s Avon, Jones s Blancem a vy dva spolu."Orriana si založila ruce na hruď a naštvaně ho poslouchala dál. Přitom se snažila nedívat se na jeho jizvu, která mu nepříliš lichotivě zdobila obličej.

„Jmen máme dvacet, takže na každou skupinu šest, a o poslední dva se postarám já. První skupina ke mně!" Orriana s Avon k němu pomalu došly, a polohlasem jim začal vysvětlovat: „Vy dvě se postaráte o Kaufmana a Simona v La Baule. Potom se vydáte do Rennes zabít Luponta......" zkráceně zabít šest Bednářů. Dodal další důležité informace, a zavolal si další skupinku. Měli čas se seznámit s partnerem do té doby, než vysvětlil úkol ostatním.
„Fiora Avon." představila se Orrianě nová společnice. Orriana už se nadechovala, aby se jí taky představila, Fiora ji ale přerušila: „Vím, kdo jsi. Orriana Riley, že? Už jsme se viděly v Londýně, Asasínko."
Jak jí jen mohlo vypadnout z hlavy, že je to ona?
„Aháááá. Přišla jste mi nějak povědomá."
„Nemusíš mi vykat, Orriano." usmála se na ni, a odhrnula si krátké ohnivé vlasy z obličeje.
Tak počkat! Ohnivé...„potřebujeme najít tu krychli..."...Darmad...Arior...magie....náhoda? Já myslím, že ne!

„Že ty ovládáš magii?" zeptala se jí podezdřívavě Orriana. Fiora se zatvářila zaskočeně, po chvíli odpověděla.
„Ano. Co o tom víš?"
„No, musíš mít šest amuletů, Darmad a portál, a pomocí toho se dostaneš do Arioru. Je malá šance, že budeš moct ovládat magii i tady, na našem světě." Fiora jí potichu zatleskala.
„Jsi znalec. Už jsi v Arioru byla? A jak dlouho o magii víš?" vyzvídala dál.
Orriana se zhluboka nadechla, a odpověděla: „O tom všem vím teprve od včerejška, a zbývají už jen dva amulety." bylo pro ni stále těžké o tom mluvit, ale už se tolik netřásla.
„Promiň, že tak vyzvídám. Bylo pro mě nesmírně těžké to unést. Poslední otázka, jakou barvu má tvůj Darmad? Můj červenou, oheň."
„Světle modrá." špitla Orriana.
„No, tak to máš mráz. Taky dobrá schopnost. Získáš odolnost proti zimě, ale budeš citlivější na teplo. Ale neboj, neroztaješ. Já to mám obráceně, a stejně jako ty můžeš oheň zmrazit, já můžu zapálit... cokoliv hořlavého." Orrianě se z toho motala hlava, a byla vděčná Blaisovi, když na sebe znovu upozornil.

„Tak, máme ještě čas, takže mě poslouchejte. Potřebujete nějakou výbavu, popřípadě vylepšenou, takže půjdete za mnou. Potom si půjdete do pokojů pro nejdůležitější věci, a za týden se uvidíme zase tady. Potom nás čeká velké finále, zaútočíme v Nantes na Robinsona. Tak, za mnou!" dořekl a vykročil do hlavní tréninkové místnosti.
Aha... takže Robinson, na Hudsona ještě útočit nebudeme...
Na stolech leželo několik skrytých čepelí, munice, a střelné zbraně, ve stojanech visely meče, dýky, prostě všechno možné. Orriana si prohlížela skryté čepele, žádnou si ale nevzala, když měla dva meče. Přibrala si několik kulek a střelného prachu, a k opasku přidala šest maličkých vrhacích nožů v jednom pouzdře. Šla dál, a spatřila několik podivných pistolí. Nebyla to křesadlovka, hlaveň měla tenčí, a celou kovovou. Nad spouští byla pohyblivá válcovitá část. Nic takového nikdy neviděla.