Hunter (Původní verze)

Kapitola 2.

*přepsáno*

Uběhlo několik let, a já trénovala s mečem, kuší i pistolí.

Teď už jsem starší, a díky tréninku mé skvělé rodiny jsem se stala smrtící zbraní. Začala jsem přemýšlet proč mě trénují, a jakto, že to tak dobře umějí?
V ten den jsem měla mít šestnácté narozeniny, a se smíchem jsem si matně vzpomínala na ten den, kdy jsem poprvé trénovala. Tréninkem se to ovšem nazvat nedalo. Doteď netuším, proč jsem mívala lekce už asi od osmi let.

Matka, otec i bratr chystali oslavu, a já pobíhala po lese s dýkami. Byly to moje první opravdové zbraně, tudíž pro mne moc znamenaly. Dala bych jim jméno, otec mi to ale zakázal. Přece jenom, mít pojmenovaný nástroj smrti? I když jsem byla hodně dobrá, a to se nechci vytahovat, měla jsem několik slabých míst. Například kondice. Nevydržela jsem dlouho běžet, natož utíkat před nebezpečím. Otec mě také brává na lov, párkrát jsme se střetli s mědvědem, nebo vlkem. Naštěstí, vždy to dopadlo dobře.

Nuže, pobíhala jsem po lese, a když jsem se zastavila abych se vydýchala, zahlédla jsem perfektní strom. Větve začínaly poměrně nízko a pevný kmen se tyčil rovně k modrému nebi. V touze odpočinout si od nudného běhu jsem se vyřítila na strom, odrazila se, ale ruka mi po větvi sjela a já se potkala se se zemí. Naštvaná jsem se zvedala ze země a zkusila na jehličnan vylézt normálně. Stoupala jsem ke špičce a když se přede mnou vyskytl nádherný pohled na lesní krajinu, zlomila se pode mnou větvička, vyjekla jsem, naštěstí jsem se udržela. Našla jsem jinou podpěru pro nohu a dál se nerušeně kochala přírodou. Potom mě ale vyrušil vítr, který mi začal vlasy foukat do očí, a trošku, přesto nepříjemně lomcoval stromem. Usoudila jsem tedy, že bude lepší, když se vrátím domů. Po pár minutách chůze, když jsem vyděla dům skrze stromy, jsem zaslechla... doslova řev. Hlas nepochybně patřil mému otci. Poklusem jsem doběhla k domku, a ze zvědavosti vylezla na střechu. Přešla jsem po ní a sledovala, co se dole děje. S otcem se dohadovali dva chlápci, nenapadá mě, co by mohli chtít. Ten, který se dohadoval s otcem, měl na hlavě naražený nápadný klobouk. Byl to zdřejmě nadřízený toho druhého, jelikož měl lepší oblečení. V rozhovoru mezi otcem a kloboukem padlo mnoho nadávek a výzev o opuštění našeho pozemku. Na to kloubouk zareagoval pokusem o vytasení meče. Táta byl ale rychlejší. Odněkuď vzal dýku, a probodl s ní kloboučníka. Když ale sjel na zem, dýka opět zmizela. Druhá nevítaná osoba se dala na útěk. Otec se natahoval pro pistol, když mě napadlo, co kdyby jsem ho zabila já?

Neváhala jsem, a tasila pistoli. Nějak se nám podařilo vystřelit zároveň, cíl se skácel k zemi a pomalu z něj vytíkala krev. Možná trochu rychlejc.

Seskočila jsem ze střechy s pocitem lehkosti. Měla jsem radost, protože... vždyť já ani nevím proč. Přistoupil ke mně otec, matka s bráchou si stoupli kolem. Teprve teď jsem si pořádně uvědomila, co jsem vlastně udělala. Shroutila jsem se na zem a do očí se mi začali hrnout slzy. Táta mi pomohl vstát, a odvedl mě do pokoje. Lehla jsem si na postel a schovala se pod deku. Asi za hodinu, kdy už mě to přešlo, jsem se vzchopila a vydala se před dům. Mrtvoly zmizely, bylo však slyšet údery do země. Pokračovala jsem za dům, kousek do lesa. Tam Daren a otec kopali díru. Přibližovala jsem se a pohlédla na dva mrtvé chlápky. S nechutí jsem se odvrátila, a namířila si to k matce.

„Táta ti chce něco říct Orri." Usmála se na mě a opřela se o strom.
„Orriano, v pořádku?" Zeptal se otec a vylezl z díry. Nebyla moc hluboká, proč by se měli tolik dřít, že? Kývla jsem, a on pokračoval: „No, věděl jsem, že pro tebe bude těžké vyrovnat se s tím." přemýšlel, co by řekl dál, a posadili jsme se na starý pařez.
„Zajímalo by tě jak jsem zabil toho Bednáře?"
„Bednáře? A, jistě že by mě to zajímalo." Na to mu z rukávu opět vyjela čepel. Pořádně jsem si ji prohlédla, a všimla si jizvy na zápěstí. Nemusela jsem se na ni ptát. Čepel nebyla zajímavá jen vzhledově, ale i její aktivace. Vedl z ní provázek zakončený prstenem. Když se dlaní popotáhne, něco uvnitř se pohne a to vystřelí čepel. Po uvolnění pomalu zajede zpět. To byla má teorie.
„Skrytá čepel. Speciální zbraň pro Asasíny."
„Takže ty jsi Asasín?" ptala jsem se.
„Samozřejmě. Abych ti to vysvětlil, jsme skupina lidí po celém světě, a bojujeme proti Bednářům. Dva z nich nás poctili svou náštěvou. No, je to už dávno, minimálně sto let, co jsme porazili Templáře, jenže ti, kterým se podařilo přežít, se spojili. Přibrali mezi sebe i prosté lidi, co o boji neví vůbec nic, proto jsou někteří z nich v boji stále neohrabaní. Tak tedy vznikli Bednáři." Zamyslel se, a znovu promluvil: „Pracujeme ve tmě, abychom sloužili světlu." Zachytil můj opět nechápající výraz, a dodal :„Heslo Asasínů. Ach, ty o nás vůbec nic nevíš. Co kdyby jsi prohledala naši zesnulou návštěvu?"

S nechutí jsem se zvedla a došla k mrtvolám. Kloboučník měl u sebe dopis, pěkně naditý měšec, a nějaké ty drobnosti, jako jsou hodinky a prsteny. Druhý měl u sebe jen měšec, ne však tak plný. Samozřejmě nějaké náboje a střelný prach. Všechno jsem to pobrala, a dopis podala mému Asasínskému otci. Hodinky jsem si rozhodla nechat, daly by se prodat. Prteny byly tři, já osobně jsem tedy nesnášela, když prsteny nosí muži. Proti snubním nic nemám, ale když na sobě mají... no, to je jedno. Jeden měl ohromný fialový drahokam, druhý byl zlatý s nečitelným nápisem a zvláštní ozdobou. Byly to totiž dvě kuličky jantarové barvy diagonálně vedle sebe, a lemoval je tenký proužek zvláštního, skoro až svítícího kovu. Třetí prsten byl ze stříbra. Byl tenký, zase s droboučkým bílomodrým kamínkem. Moc se mi líbil, tak jsem si ho nasadila na prsteníček u levé ruky. Otec si dočetl dopis, a jakmile spatřil onen světélkující šperk, rychle se pro něj natáhl.
„Tak tohle, Orriano, je Bednářský prsten. Vem si jej, bude se ti hodit. I když určitě budeš mít dost příležitostí si nějaké nabrat." Tím jsem znervózněla. Chystala jsem si ho nasadit, ale otec mi v tom zabránil. Prý by si Asasíni mysleli, že jsem Bednář. Začal mi číst dopis, a abych to zkrátila, bylo tam, aby nás ti dva přepadli a zabili. Podepsán byl Adolf Robins. Jsou to opravdu blbci, když si mysleli, že dva nás dokáží zabít, a ještě za bílého dne. Sto let je asi moc málo i na sice poražené, ale i tak, Templáře nebo Bednáře aby zmoudřeli.