Hunter (Původní verze)

Kapitola 10.

›Edward‹
Orrianin strýc mě nedávno pověřil úkolem, dát na Londýnskou věž, dost nápadnou, aby si jí Orriana všimla, papírek s hloupým vzkazem. Byl to plán, a docela mi je jí líto, že toto musela podstoupit, a hlavně se se mnou takovýmto způsobem setkat. Ačkoliv z jejího pohledu vyplývalo, že neuvěřila tak pochybnému vzkazu.
•••••
Tak nějak jsem spal, cítil jsem ale, že Orriana odešla. Přemýšlel jsem, jestli mám jít za ní, nakonec jsem se zvedl, natáhl boty a část Asasínského oblečení. Skládalo se totiž z hodně částí, kvůli ochraně. Vyšel jsem nahoru a rozhlédl se. Nikde nebyla.
„Tady jsem!" zavolala na mě z výšky.
„Jak jsi se tam dostala?" zeptal jsem se. Nečekal jsem, že dokáže vylézt tak vysoko. Navíc nebylo nic vidět. Vyšplhal jsem za ní a sedl si vedle na menší plošinku ze sítě. Vždy když spolu mluvíme, nebo jsme si blízko, tak nějak se začne lehce červenat.

„Za celou dobu co spolu cestujeme jsme si ani pořádně nepopovídali." postěžovala si mně. Pravda, skoro nic o ní nevím.
„Nechceš mi pořádně vysvětlit, jak to je s tvojí rodinou? Teda pokud chceš, nenutím tě."
„Dobře. Otec pracoval s tvým strýcem, oba jako velmisři. Někoho zavraždil, a Bednáři nás chtěli zabít. Otec to tušil, proto mě se setrami nechali u příbuzných. Prý odolával dlouho, ale bylo jich moc. Matku, tu jsem neviděl, při porodu zemřela. Sestry jsou starší o dva roky, dvojčata. A co jsem měl dělat jiného, než se stát Asasínem, že"
„Já se Asasínem musela stát i kdybych nechtěla. I když mám staršího bratra, tak mi nedává smysl, proč musím být zabiják taky."
Chvilku jsme jen tak seděli, nikdo z nás nevěděl co říct. Začala si prohlížet nehty a zeptala se mě:„Proč?"
„Co proč?" nechápal jsem.
„Proč spolu Asasíni a Bednáři bojují? Není to zbytečné?" dožadovala se odpovědi. Přesně to by mě zajímalo, a to mi také nikdo neřekl.
„To by mě taky zajímalo, nikdo mi to nevysvětlil. Můžu ti jen říct, že se Bednáři snaží získat nadvládu nad světem, vlastně se snaží dosáhnout toho, co nedokázali Templáři. A my je musíme zastavit, protože svět by neměl řídit jeden člověk, ne?" pokrčila rameny a promnula si ruce. Tady nahoře byla docela zima. Najednou se na mě podívala, jakoby si na něco vzpomněla. Vyskočila a začala slízat dolů. Šel jsem za ní. Dole se rozběhla a zmizela v podpalubí. Utíkala do pokoje, tam si z brašny vytáhla měšec. Stále byla tma, a tak jsem zapálil svíčku.

„Ještě že si všechno nosím s sebou." z měšce vytáhla amulet a krychli, „Je tohle to, co hledáme? Že mě nenapadlo podívat se dovnitř dřív." zasmála se, vytáhla další tři amulety a zkusila, jestli pasují do krychle. Stál jsem vedle ní, s každým vloženým amuletem jakoby se krychle rozsvěcovala.
„Nějaké další zapomenuté poklady?" zavtipkoval jsem. Zasmála se.
„Možná. Možná," začala se znovu prohrabávat taškou, a vytáhla papír. Plán skryté čepele.
„Nebyl náhodou na té lodi?" ptal jsem se.
„Byl. Na něm ležel amulet. Ten amulet jsem vzala, potom tam přišel kapitán s Jacobem. Něco hledali. Říkali, že je to Bednářská loď," zamyšleně přecházela po pokoji. „Nevíš o tom náhodou něco?"
„Myslíš, že by to byli Asasíni?"
„To zrovna nutně nemusí být, rozhodně ho ale zaujal tenhle plánek," zamávala mi jím před obličejem, „což znamená, co to znamená? Chce najít amulety, zajmá se o skryté čepele, ví, že jsou Bednáři a Asasíni. Co když je ještě nějaká třetí strana?" zděšeně na mě pohlédla.
„To chce výslech. Ale teď ne, jsou dvě hodiny ráno." představa, že by se vyskytovali ještě další nepřátelé mě znepokojovala. To ale neznamená, že to nemusí být spojenci. Nebo žádná třetí strana není.

Když jsem se probudil, bylo něco kolem deváté hodiny, moje společnice stále spala. Ze spaní si mumlala útržky našeho rozhovoru. Chudák, povinnosti jí nedají pokoj. Něco jsem si oblékl, zbytek jsem si vzal do náruče a jemně vzbudil Orrianu. Nechal jsem jí pokoj aby se mohla v klidu převléknout, vyšel jsem ven a naházel na sebe zbytek oblečení. Šel jsem se podívat na koně, pořád byli živí. Na stěně viselo něco jako zrdcadlo, bylo ale tak zaprášené, že v něm nešlo nic vidět. Sebral jsem trochu slámy, a začal jej očišťovat. Trochu jsem přitlačil, když v tom jakoby něco křuplo. Okamžitě jsem toho nechal, a prohledával zrdcadlo, jestli náhodou neprasklo. Bylo celé, ale jakoby se za ním něco skrývalo. Bylo na pantech, tak jsem to otevřel. Za ním byl výklenek, a v něm amulet. Tak tohle už je opravdu divné. Amulet jsem tam nechal, skrýš zavřel a vyšel ven. Orriana stála u zábradlí a dívala se na moře. Vlny pokryté mléčnou pěnou šplouchaly, někdy až na palubu.
„Mlha." ukázala do dáli.
„A to mi ani neřekneš ahoj?"
„Promiň," potřásla hlavou, „moc jsem nevnímala. Jdem se najíst?"
•••••
„Asi by to chtělo vyřídit si něco s kapitánem ne?" navrhl jsem po snídani. Kývla, a vydali jsme se do jeho kajuty. Zaklepala, a když se ozvalo potvrzení vstupu, vešli jsme. Kapitán seděl v křesle a něco tam sepisoval. Vedle něj stál Jacob a nejspíš mu radil co psát. Líně se odvrátil od práce.
„Tak co potřebujete?"
„Kapitáne," začala Orriana, „ta pirátská loď. Jak jste věděl, že to byli Bednáři, co jste tam hledali a proč vás tak zaujal plánek skryté čepele?" doléhala na něj jak kdyby to měla za každou cenu vyřešit.
„O čem to tady mluvíte, dámo?"
„O tomhle." zamávala před ním amuletem. Jeho to velmi zaujalo, sledoval ho jako pes pamlsek.
„Kde jste to našli?"
„Takže o tom přece něco víte. Ke komu patříte?"
„Co? Jak ke komu? K nikomu nepatřím." pohlédla na mě. Nejspíš nevěděla co říct. Napadlo mě zmínit se o té skrýší, nevěděl jsem ale, jak to tak šikovně říct.
„Takže nemáte nic společného s Asasíny ani Bednáři?" ptal jsem se.
„Ne, nepatřím k těm ani k těm. Jen se o ně zajímám. Na moři se dá zažít spoustu různých věcí." ani jeden z nás nic nechápal.
„Nejste Asasín ani Bednář, ale zajímáte se o ně?" zeptal jsem se.
„No ano, zajímám se o artefakty, jako je třeba ten váš. Jeden jsem také našel. Pokud vás zajímá, jak jsem poznal Bednáře, je to architektura lodi. Docela nenápadné změny oproti obyčejným lodím, každý námořník to ale lehce pozná. A teď se ptám já vás." zvedl se ze křesla a popošel blíž. „Proč vás tolik zajímají tyhlety věci?"
„Jsme Asasíni, a hledáme tyhlety artefakty. Já sama nevím, k čemu to potřebují, ale je to náš momentální úkol. A když jste říkal, že jeden také máte..." začala mu vysvětlovat Orriana. Měla by si pamatovat, že jen tak nemůže kdekomu říct, že je Asasín.
„Tak vy si myslíte, že vám můj artefakt, který jsem tak pracně hledal, jen tak dám? Ani nevíte, co jsem ryskoval, když jsme se vydávali do prastarých katakomb plných pastí a nebezpečí. A teď vypadněte z mojí kajuty. Můžete být rádi, že vás vůbec nechám na lodi, a nevyhodím vás do moře!"