Hunter (Původní verze)

Kapitola 18.

›3.osoba‹

Magický plamínek zmizel s lusknutím prstů. Fiora zmateně zavrtěla hlavou.

„Jednou se to dozvíš. Ode mně ale ne." slíbila jí a odešla. Tím skončila i Orrianina návštěva Arioru.

Stejně, jako včera, Orrianu probudil William před úsvitem. Opět kvůli tomu, aby šla běhat. S jediným rozdílem - Annie zůstala zavřená ve stájích. Popis toho, jak se vyhladovělá Orriana sotva držela na nohou asi nikoho nezajímá, tak to přeskočíme na tu dobu, kdy se vrátili zpět.

„Možná bych se měla první trochu najíst, než po mně budeš chtít běhat po celým městě."

„Možná," broukl si William, „nebo taky ne."

Jít za Fiorou, aby se jí zeptala na tu šifru, se jí rozhodně nechtělo, Williama měla plné zuby a Edward je kdovíkde. Mohla by jít za tím italským šlechticem, o kterém nikdo nic neví. Tak dlouho nemluvila italsky... neměla s kým.

„Co mám teď dělat? Předpokládám, že můj výcvik nekončí v devět ráno?"

„Teď? Asi se najíst, vykoupat a převlíct do něčeho míň zpocenýho."

Williamův "humor" ji někdy pořádně naštval, v tomhle měl ale pravdu. Když někdo běhá, tak se zpotí.

Po koupeli si našla nějaké oblečení, co vypadalo téměř totožně, jen si k tomu přidala jakousi vestu a opasek se zbraněmi. Konkrétně s mečem, pistolí, a dvěma dýkami. Po jídle chodila sídlem s rukama založenýma za zády. Bylo tam prázdno, čemuž se Orriana zprvu divila, pak si ale vzpomněla, že je neděle, což znamená, že se všichni zde přítomní hašašíni scházejí v jakési budově na zahrádce. Skoro všichni hašašíni. Nikdy jí vlastně neřekli, co tam dělají. Vlastně ji to nezajmalo. Jestli tam mají přednášku o správném používání skryté čepele, nebo dětskou besídku, Orrianě to bylo jedno. Když z ní dělají debila, proč by se o to měla starat?

A tak se vydala do podzemí pod kuchyní. Z krku si sundala kovový znak asasínů zavěšený na koženém řemínku, a ten vložila do otvoru ve sloupku. Po chvíli rachotu se kolem ní objevily výklenky z poloviny už prázdné. Něco tam ale zůstalo. Orriana se přesunula rovně k soše jistého arabského asasína, nebo odkud to vlastně ten Altaír Ibn-Alláh byl... není to zrovna můj oblíbenec... A to jsem si asi před rokem o něm koupila knížku... Doteď jsem ji nečetla.

Když si zamračeně prohlížela detaily umění, které někdo před stovkami let nechal opuštěné pod zemí, hlavou jí proletěla prudká bolest, až se zapotácela. Když otevřela oči, zase všechno ztmavlo, jen Altairova skrytá čepel zlatě svítila.

„Divné..." zašeptala. Vyskočila k soše, a chytila se kamenné ruky. Dotkla se světélkující čepele, s kterou se nestalo nic víc, než to, že se z ní odrolilo několik zrnek písku. Zkusila s ní zahýbat, k jejímu překvapení se však hýbala. Ten, kdo sochu stavěl, ji tam tedy přidělal zvlášť, nebyla ze stejného kusu pískovce. Čepel vytáhnout nešla, ale naopak, šla zasunout dovnitř. Když čepel zmizela, socha se zachvěla a začala se posouvat. Orriana seskočila na zem, a sledovala, jak se jí otevírala průchozí cesta dál, do podzemí. Socha asasína, považovaného za největšího mistra všech dob, se i s kusem zdi zasunula do prohloubeného prostoru nalevo. Před ní byly schody dolů, i když je s tím divným pohledem dokázala sotva rozeznat.

Někde by tu měla být louč... vzpomněla si. Taky že byla, v tom "pokoji", v kterém tak rád býval Edward. Dnes tu nebyl. Ani nevěděla, jestli je to dobře, nebo ne. Asi trochu od každýho. Louč už hořela, a tak se vydala po schodech dolů. Viditelnost se jí o moc nezlepšila, ale aspoň viděla, kam šlape. Schody nebyly dlouhé, zato ale kluzké a křivé. Někde byl schod výš, než ten před ním, někde byl z půlky rozbitý. Což by znamenalo, že po nich musel někdo chodit. Seskočila z posledního schodu a za sebou uslyšela skřípání. Východ se za ní zavřel. K tomu ji do nosu udeřil pach zdechliny a plísně, a louč zapraskala a zhasla. Orriana zaklela a sedla si na schody.