Kapitola 16.

23 1 1
                                    

›3.osoba‹

„Cože? Co tím myslíš?" zeptala se lehce rozzloběně Orriana.
„Všichni asasíni vědí, že bednáři byli jen... lest. Myslel jsem, že to víš i ty." odpověděl omluvně Edward.
„Aha. No, na to, proč mi tady každej lže, se tě ptát nebudu, takže by jsme měli jít hledat, ne?"
Edward jí na to jen rozmrzele přikývl.
Cítil se provinile, protože znal její osud, a musel jí lhát. Musela být asasínem. A aby se její osud naplnil, museli jí lhát.
A proto mu málem vybouchla hlava, když se do ní zamiloval. Protože, jak může lhát někomu, koho miluje?
Mlčky kráčeli vedle sebe. Orrianě nebylo moc do řeči a spíš přemýšlela o tom, co všechno mohla být lež. Nejvíc se však bála toho, jestli Edward... nedokázala na to myslet. Potřásla hlavou, aby podobné myšlenky alespoň na nějakou dobu zahnala.
Před nimi se objevily dveře. Jen tak, odemčené. Orriana vytáhla pistoli a natáhla úderník. Edward tasil meč a otevřel dveře. Oslepilo je francouzké slunce přímo svítící do obličeje. Na dvoře ohraničeném nějakými troskami na ně čekal zástup templářů a opět Robins. Proč na ně čekal, když mohl uprchnout?
„No konečně!" začal svou provokativní řeč. „Bál jsem se, že mně už nenajdete! Kde máte zbytek? No nic, doufám, že jste připraveni zemřít!" templář začal couvat za své jednotky a vydal jim rozkaz k palbě. Asasíni měli štěstí, že stihli skočit za kus polorozpadlého mramorového sloupu a schovat se.

Orriana se usmála, vykoukla z úkrytu a střílela jednoho po druhém, mezitím co si přebíjeli zbraně. Jestliže má být dobrý střelec, budiž. Když jí došli náboje, schovala revolver do pouzdra a vytáhla vrhací nože. Netrvalo dlouho, a byla i bez nožů. Její plášť sjel na zem. Momentálně ho nepotřebovala. Tasila meč s dýkou a vyběhla. Skočila za další trosku před salvou kulek a pokračovala. Vrhla se přímo mezi několik vojáků a rychle se jich zbavovala. Bylo jí jedno, jestli templář skončil s rozpáraným břichem, nebo že byla potřísněná krví. Hlavně, že se dostávala blíž k Robinsonovi. Kde vlastně byl? Utíkal pryč.
Zbabělec.
Nesměla dopustit, aby Robins utekl. Nechala templáře templářema a rozběhla se za... ehm... templářem. Pár hlupáků, co mělo odvahu zastoupit jí cestu, jednoduše odstrčila. Už byla u Robinsona tak blízko! Zpomalila běh a hodila dýkou. Cíl si našla, i když to byla jen noha. Postačilo to ale na to, aby templář zařval a svalil se na zem. Orriana úplně zpomalila do kroku a snažila se zklidnit dýchání. Běh neměla v oblibě. Robins dýku z nohy vytrhl a znepokojivě snadno se postavil.
„Tak předveď, co dokážeš!" vytasil meč a zaútočil první. Orriana se výpadu snadně vyhnula. Uskočila před dalším útokem a sekla ho do nechráněného boku. Templář zaskučel, a dopálen ji chtěl zasáhnout do paže. Orriana ale znovu uskočila, a tak ji trefil pouze do zápěstí. Úder byl tak silný, že jí nejen roztrhl pevnou koženou rukavici, ale templářská čepel ji málem sekla až do kosti. Rána začala rychle krvácet, takže se zbytek rukavice zbarvoval do ruda. Orriana byla ráda, že stihla uskočit, a ani si nechtěla představit, jak její paže mohla dopadnout... na zem...

Ale u všech bohů, nechala si vyrazit meč! Ten meč, který ležel někde daleko, neboť ho Robins odkopl pryč. Teď jí zbývala jen poslední dýka. Jen ta pěkná, zdobená dýka z kalené ocele, s rukojetí obalenou ebenově černou kůží.
Templář se znovu pohrdavě zasmál.
Orriana se pod kapucí zamračila, ale po chvíli se její tvář stáhla bolestí. Příšerně to bolelo!
Robins zamával mečem a provedl výpad. Orriana uskočila do strany. Templář tím ztratil rovnováhu a vražedkyně mu na zem pomohla podkopnutím noh.
Teď se zasmála ona. Potichu.
Šlápla na čepel jeho meče a nenechala ho zbraň sebrat. Marně s ní kroutil, Orriana na čepeli pevně stála a nemínila se pohnout. Potom se templář ušklíbl a zvedl se ze země. Odněkud vytáhl svou dýku a znovu se postavil Orrianě. Ta jeho meč odkopla daleko za sebe, stejně jako to on udělal s jejími zbraněmi. Ale jaktože mu nevadí ta krvácející noha? Vždyť už ztratil aspoň půl litru krve!
„Když mě zabiješ, nedozvíš se pravdu." měla to chápat jako škemrání o život? Tak to ho za žádnou cenu neušetří.
Zaútočila. S lehkostí kolem něj tančila, a pokaždé mu udělila dlouhý škrábanec. Do té doby, než ji chytil za ruku a kopl ji do břicha. Upustila svou poslední zbraň. Za to si slíbila sebeproklínání ještě na týden. Ale templář ji stále držel nebezpečně blízko u sebe. Nebezpěčně pro něj. Využila toho, a nakopla ho mezi nohy. Překvapilo ji, jak rychle ji pustil a začal... fňukat. Další chyba pro něj. Snad mu to bude připomínat ta modřina pod okem, co mu tam nechala Orriana na památku. Ale počkat! On přece umře!
Zasadila mu ještě jednu ránu do obličeje, až mu křupl zub. Orriana se při tom zvuku znechuceně oklepala. Lehce do něj strčila, ale stačilo to na to, aby se znovu povalil na zem. Protočila bolavým zapěstím od těch úderů a lekla se. Z rukavice jí vyjela čepel. Vždyť si ji nebrala! Ale byla to ta, kterou měla včera večer v restauraci... A přece si ji odepínala...
Na druhou stranu, měla něco, čím ho mohla zbavit "trápení". Poklesla k němu na kolena a zabodla mu čepel do krku.
Najednou jakoby se zastavil čas a templář promluvil:
„Celý život ti lhali. Teď budeš lovec pravdy." umřel.
Requiescat in pace." vypadlo z ní dokonalou italštinou, a zavřela mu oči.

Hunter (Původní verze)Kde žijí příběhy. Začni objevovat