Hunter (Původní verze)

Kapitola 7.

Ráno, asi v devět hodin, jsem chtěla trochu prozkoumat Londýn. Vzala jsem si běžné oblečení, zbraně, ale i plášť. Osedlala jsem si Annie a vyrazily jsme do ulic. Lidí tu ještě moc nebylo, i tak ale bylo nebezpečné jet velkou rychlostí. Navštívila jsem tržiště. Vedla jsem klisnu mezi obchody snažila se ji odlákat od zeleniny a ovoce. Nechtěla jsem ji ale někde jen tak uvázat.

Koupila jsem si mapu Londýna, ta se bude hodit. Mapa byla velmi zvláštní, měla na sobě různé značky. Nikde neměla vysvětlivky. Jela jsem tedy podle ní k rudé orlici a dorazila před zvláštní věž. Byla velmi vysoká, nahoře byli jakokdyby ohniště. Byla jsem zvědavá, tak jsem začala šplhat. Lidé si mě nejspíš nevšimli, snad. Nahoře byl vzkaz: Dnes po setmění. A.R.
A.R.? Že by to byl Adolf Robins? A to si nemohl vymyslet něco lepšího? Nic jiného zváštního jsem nenašla. Nikde jsem seno neviděla, tak jsem začala slízat dolů. Annie na mě zvědavě hleděla. Vyrazily jsme za další značkou. Byla to malá truhlička. Tušila jsem, co to asi bude, nenapadlo mě ale, že to opravdu bude poklad.

Bylo v něm pár zlatek a nějaká bomba, řekla bych. Byla malá, asi kouřová. Chvíli jsem se ještě projížděla ulicemi, po půl hodině jsem se vydala zpět. Jak jsem klusala ulicemi, přede mnou šel zástup Bednářů.
Opravdu? Vojáci tu jsou běžně, ale tihleti?
Sledovala jsem je až k sídlu, tam se zastavili a rozdělili na menší skupinky. Jeden z nich, asi velitel začal řvát něco jako že jsme obklíčeni a aby jsme jim vrátili dopis. Tolik povyku kvůli nějakému dopisu? Zvědavě jsem se dívala do oken, když jsem za sebou ucítila něčí dech. Prudce jsem se otočila, a když jsem zjistila, že to je Daren, dala jsem mu facku.

„Au! Co to sakra děláš?"
„A co děláš ty? Lekla jsem se tě." Kývla jsem na Bednáře a bratrovi se rozzářili oči. Alespoň na zabíjení se shodneme. Běžela jsem k první skupině, a likvidovala nepřátele jakoby byli z másla. Vrhla jsem se na další skupinu. Za chvíli zbyl už jen velitel. Ten ale začal utíkat a nasedl na Annie. Debil. Začal do ní kopat, ta se ale ani nehla. Až když jsem si ji zavolala, došla ke mně a vzepjala se. Bednář se neudržel a spadl. Namířila jsem mu pistoli na hlavu.
„Prosím, nezabíjejte mě! Poslal mě Robins, pro dopis co jim někdo ukradl z pevnosti."
„Co je v něm?" Ostře jsem se dotázala. Navíc jsem znala odpověď, takže jestli odpoví správně, uvidíme co s ním.
„Prý nějaký amulet, ale k čemu nevím. Já, klidně se k vám přidám, jen mě prosím nezabíjejte! Mám ženu a děti!"
„No jo, no jo, Darene, postarej se o něj." Nechápavě na mě pohlédl.
„Strýc už rozhodne co s ním." Nebyla jsem si vůbec jistá jestli ho vůbec necháme žít, ale mohl by být zdroj informací.

Večer jsem se vydala k té věži. Šplhala jsem, a slyšela stále zřetelněji hlasy. Byli tam nejspíš čtyři osoby a ještě někdo. Vylezla jsem na stříšku se skleněným okýnkem uprostřed. Ano, čtyři osoby v tmavých róbách, uprostřed byl mladý muž, měl bílé  vlasy dost dlouhé na to, aby se daly svázat do culíku. Vypadal nervórzně, a měl svázané ruce za zády. Zatímco oni tam cosi mumlali, on se díval dokola, jako by hledal pomoc. Potom zahlédl mě. Oči se mu rozzářili v naději záchrany.
„Edwarde Jonesi, přísaháš věrnost Bednářům? Stačí říct pluhé ano." Řekl jeden muž. Všichni si sundali kapuce. Byli to dva muži, dvě ženy.
„Ne." Odpověděl Edward. „Edwarde, udělej to pro svoji rodinu. Pamatuješ? Propustíme je, když se staneš Bednářem." Řekla jedna žena. Ostatní přikyvovali. Nastal čas zaútočit, a zachránit ho. Slezla jsem ze střechy a probodla tu Bednářku. Ani nedopadla na zem, a byla tu další mrtvola. Po prvním chlápkovi jsem hodila dýku tak silně, že spadl z věže. Když jsem se otočila na zbývajícího Bednáře, měl už vytasený meč. Šemovali jsme, s mojimi meči mi to ale ještě moc dobře nešlo, a tak se mu podařilo seknout mě do pravého ramene.  Do očí se vhrnuly slzy, i když to nebolelo tak, abych musela brečet. Naštvalo mě to ale tak, že jsem ho skopnula z věže na navazující dům.

Otočila jsem se na Edwarda a rozvázala mu ruce. „Děkuji ti. Jmenuji se Edward Jones."
„Orriana Riley." Své příjmení jsem nepoužívala moc ráda, ne že by se mi ale nelíbilo. Slezla jsem za skopnutým Bednářem, jelikož ještě mrtvý nebyl. Jeho život jsem ukončila rychlým bodnutím. Prohledala jsem ho. Měl u sebe měšec, peníze v něm ale asi neměl, tak jsem ho vzala s sebou. Při slízání dolů mě strašně rozbolelo rameno, a slzy nešly udržet. Když jsme byli dole, rameno mi krvácelo a on mi jej zavázal nějakou látkou. Bylo mi trapně. Nechat se ošetřovat od někoho, koho vůbec neznám, a ještě když ani neví, jak vlastně vypadám (kvůli kapuci). Nevím co si o mně myslí, ale snad chápe, že to prostě bolí! Jeli jsme na Annie do sídla, Edward si sedl za mě. Cestou jsme si povídali.
„A jak to je stou tvojí rodinou?"
„No, vlastně jen sestry, Agáta a Lucy. Matku jsem nikdy neviděl, a otce neprávem popravili. Nechci o tom teď mluvit. Sestry by měly být nedaleko v nějaké pevnosti, Caicless se to tam jmenuje." No, dvě dívky mezi Asasíny opravdu byly. Mám pro tebe překvapení.

Když jsme dorazili do strýcova sídla, dala jsem přivolat jeho sestry. Já jsem si sundala plášť rozvázala si provizorní obvaz. Sedla jsem si do křesla a jedna služka mě začala řádně ošetřovat. Spokojeně jsem se na ty tři dívala, i když to kazilo nepříjemné štípání rány. Edward si mě překvapeně prohlížel, jelikož až teď spatřil moji tvář. Zároveň se tvářil jakoby nuceně šťastně. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že to bylo sehrané. Tolik náhod jako třeba ten pochybný dopis.